IV. ÚS 64/17
IV.ÚS 64/17 ze dne 30. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Jiřím Bartošem, advokátem se sídlem Národní 28/60, Praha, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, č.j. 7 Cmo 163/2002-89, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č.j. 29 Cdo 3246/2016-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č.j. 48 Cm 229/2000-63, byla v právní věci žalobce Ing. Jana Kracíka proti žalovanému č. 1, SOFT CASE s.r.o., a žalovanému č. 2, Mgr. Leonardu Korczyńskému, zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobce je společníkem prvního žalovaného s obchodním podílem ve společnosti odpovídajícím vkladu ve výši 68.000,- Kč (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náklady právního zastoupení (výrok II.) a druhému žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána nebyla (výrok III.).

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, č.j. 7 Cmo 163/2002-89, bylo řízení vůči žalovanému č. 2, Mgr. Leonardu Korczyńskému, zastaveno (výrok I.) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č.j. 48 Cm 229/2000-63, byl ve výrocích I. a II. potvrzen (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č.j. 29 Cdo 3246/2016-247, bylo o dovolání stěžovatelky, jako správkyně dědictví po Mgr. Leonardu Korczyńském, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, č.j. 7 Cmo 163/2002-89, rozhodnuto tak, že dovolání bylo odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelka vystupuje jako správkyně dědictví po Mgr. Leonardu Korczyńském, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006, č.j. 20 D 1112/2003-393.

Mgr. Korczyńský byl účastníkem soudního sporu týkajícího se obchodního podílu ve společnosti SOFT CASE s.r.o. (nyní SC Servis, s.r.o.) vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 229/2000. Během odvolacího řízení zemřel a řízení bylo vůči němu zastaveno. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí, byla jí odňata možnost jednat před soudem a došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť předtím, než Vrchní soud řízení vůči Mgr. Korczyńskému zastavil, jí, jakožto osobě přicházející v úvahu coby dědic po zůstaviteli, nedal možnost se k věci vyjádřit, čímž jí odepřel možnost právně a skutkově argumentovat a efektivně hájit práva právních nástupců zůstavitele. Podle názoru stěžovatelky měl odvolací soud vydat usnesení o právním nástupnictví podle § 107 o.s.ř.

Stěžovatelka namítá také to, že Městský soud v Praze jí, jakožto osobě přicházející v úvahu coby dědic po zůstaviteli, rozsudek Vrchního soudu v Praze nedoručil a odňal jí tak možnost se s rozhodnutím seznámit, případně realizovat další procesní práva, a postavit najisto, zda a v jakém rozsahu náleží do dědictví po zůstaviteli sporný obchodní podíl. Tím měl být podle názoru stěžovatelky porušen kromě práva na spravedlivý proces také ústavně chráněný princip rovnosti stran podle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť ostatním účastníkům soudního řízení tento rozsudek doručen byl.

III.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č.j. 29 Cdo 3246/2016-247, bylo o dovolání stěžovatelky, jako správkyně dědictví po Mgr. Leonardu Korczyńském, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, č.j. 7 Cmo 163/2002-89, rozhodnuto tak, že dovolání bylo odmítnuto, a to podle § 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jako nepřípustné.

Nejvyšší soud konstatoval, že zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání, když k podání dovolání je oprávněn pouze účastník řízení, a to jen tehdy, nastala-li v jeho poměrech v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jak Nevyšší soud upozornil, stěžovatelka však účastnicí řízení v projednávané věci nebyla, což ostatně ani nepopírá, leč dovozuje, že se účastnicí řízení měla stát. Nejvyšší soud uzavřel, že k podání dovolání stěžovatelka oprávněna není a dovolání proto odmítl jako subjektivně nepřípustné. V odůvodnění usnesení přitom doplnil, že k prověření námitky stěžovatelky, založené na argumentaci, že odvolací soud měl rozhodnout o jejím procesním nástupnictví podle § 107 o.s.ř., popř. řízení přerušit až do rozhodnutí v dědickém řízení a neučinil-li tak, odňal jí možnost jednat před soudem, slouží žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 odst. 3 o.s.ř.).
Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č.j. 29 Cdo 3246/2016-247, formálně brojí, ústavní stížnost žádné námitky směřující proti tomuto rozhodnutí neobsahuje. Ani Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval, přičemž svůj závěr o odmítnutí dovolání také odpovídajícím způsobem zdůvodnil, a to i s odkazy na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a relevantní judikaturu. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil v této části jako zjevně neopodstatněnou - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pokud jde o druhé rozhodnutí napadené ústavní stížností, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2003, č.j. 7 Cmo 163/2002-89, k odvolání žalobce, Ing. Jana Kracíka, ve výroku II. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, č.j. 48 Cm 229/2000-63, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud určil, že žalobce je společníkem prvního žalovaného (SOFT CASE s.r.o.) s obchodním podílem ve společnosti odpovídajícím vkladu ve výši 68.000,- Kč (výrok I.) a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náklady právního zastoupení (výrok II.).

Ve vztahu k výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že řízení se vůči žalovanému č. 2, Mgr. Leonardu Korczyńskému, zastavuje, odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ohledně žalovaného č. 2 bylo doloženo, že dne 23. 8. 2003 zemřel. Navíc dle odvolacího soudu od úpravy, resp. změny petitu žalobcem u soudu prvního stupně nebyl žalovaný č. 2, Mgr. Leonard Korczyńský, ve věci pasivně legitimován, neboť šlo jen o určení míry účasti žalobce Ing. Jana Kracíka v žalovaném č. 1, SOFT CASE s.r.o., a pokračování řízení s jeho dědici tak nepřipadalo v úvahu. Vrchní soud proto vzhledem k úmrtí žalovaného č. 2, Mgr. Leonarda Korczyńského, a tím ke ztrátě procesní legitimace, spolu s předchozím nedostatkem pasivní věcné legitimace, řízení ohledně tohoto žalovaného podle § 107 o.s.ř. a § 211 o.s.ř. zastavil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud řízení vůči Mgr. Korczyńskému zastavil, aniž by jí dal možnost se k věci vyjádřit, čímž jí odepřel možnost efektivně hájit práva právních nástupců zůstavitele, přičemž ovšem zcela opomíjí výše naznačenou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, tedy skutečnost, že Mgr. Korczyńský v průběhu řízení ztratil nejen procesní legitimaci, ale také pasivní věcnou legitimaci. Stejně tak z ústavní stížnosti není zřejmé, jaká práva právních nástupců zůstavitele by ve vztahu k tomuto řízení stěžovatelka chtěla chránit, když rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k zamítnutí žaloby a toto rozhodnutí bylo Vrchním soudem v Praze potvrzeno.

Dle 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka ale účastnicí řízení u odvolacího soudu nebyla. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se vztahuje k jiným osobám než ke stěžovatelce a ani z jednotlivých výroků rozsudku nelze dovodit možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a tím i její aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. S ohledem na právě uvedené tak lze v této části ústavní stížnost odmítnout pro neoprávněnost navrhovatele dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Pokud pak stěžovatelka namítá, že odvolací soud jí, jakožto osobě přicházející v úvahu coby dědic po zůstaviteli, postavení účastníka řízení nepřiznal, ač tak podle jejího názoru učinit měl a tím pochybil, lze ve shodě s Nejvyšším soudem uvést, že k odstranění namítaného pochybení odvolacího soudu měla stěžovatelka k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o.s.ř., který však nevyužila (opak z ústavní stížnosti nevyplývá) a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost lze proto v této části odmítnout také jako nepřípustnou (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 918/13 ze dne 6. 11. 2013, kterým bylo rozhodnuto o jedné z předchozích ústavních stížností stěžovatelky; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

IV.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněných podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona a jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.