IV. ÚS 64/10
IV.ÚS 64/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem, AK se sídlem Kamenice 155, 547 01 Náchod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009 čj. 5 Cmo 353/2009-609 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2009 čj. 43 Cm 259/1998-581 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a porušení čl. 1 a čl. 90 věty první Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel jako jeden ze dvou žalovaných v řízení o zaplacení 26 milionů Kč s příslušenstvím podal proti rozsudku nalézacího soudu odvolání a zároveň požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání ve výši 1 milionu Kč z důvodu velmi špatné ekonomické situace. Krajský soud v Hradci Králové osvobození nepřiznal s odůvodněním, že řádně a pravdivě neosvědčil příjmy své a svojí manželky a neuvedl, jaký vlastní movitý či nemovitý majetek, poukázal i na to, že stěžovatel je činným advokátem. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadené usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Nevyloučil, že by stěžovatel mohl být v odvolacím řízení úspěšný, ani že by jako advokát nemohl být osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek, avšak měl za nanejvýš pravděpodobné, že příjmy jím tvrzené ve výši cca 20 tisíc Kč měsíčně neodpovídají skutečnosti. Vrchní soud zjistil, že stěžovatel je členem statutárních orgánů několika obchodních společnostech, jejichž základní kapitál dosahuje řádově několika set milionů korun, a společníkem další obchodní společnosti, z čehož nabyl pochybností, že by stěžovatel vykonával své funkce zcela bez nároku na odměnu.

Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že řádně neosvědčil své majetkové poměry, a vytkl jim, že skutkové zjištění vyvodily nikoliv z konkrétního důkazu, ale z pouhých obecných domněnek. Za situace, kdy se právní závěry obecných soudů opírají o skutková zjištění, která z provedeného dokazování nevyplývají, má stěžovatel s odvoláním na konkrétní judikáty Ústavního soudu za to, že je na místě, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle relevantních ustanovení článků Listiny, Úmluvy a Paktu, jejichž porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na to, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut (čl. 14 odst. 1 Paktu). Citovaná ustanovení Listiny, Úmluvy ani Paktu, ani jiná jejich ustanovení, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují; pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, toto samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá.

Obecně je třeba připustit, že k zásahu do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, by za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, neboť právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení, je pouze jedním z jeho aspektů. Je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk; ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by tedy neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Je však třeba mít na paměti, že právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 281/04, publ. in Sb. n.u. sv. 38 str. 319). Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.

K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publ. in Sb. n. u., sv. 19, str. 275, či nález sp. zn. IV.ÚS 289/03, tamtéž, sv. 34, str. 281), současně však v řadě rozhodnutí připustil, že nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy může mít za následek porušení ústavně zaručeného práva, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Sb. n. u., svazek č. 17, str. 235 a násl.).

V případě stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel řádně neosvědčil své majetkové příjmy (nalézací soud), resp. majetkové poměry (odvolací soud), z čehož dovodily, že důvody pro osvobození od soudního poplatky podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nebyly dány. Vrchní soud v Praze rozvedl, na základě jakých zjištění měl za nanejvýš pravděpodobné, že příjmy tvrzené stěžovatelem neodpovídají skutečnosti, a toto své zjištění náležitě odůvodnil. Lze tedy konstatovat, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelem kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými zjištěními, nic nenasvědčovalo, neboť (navíc) nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepopřel svoje členství ve statutárních orgánech konkrétních obchodních společností a úvaze odvolacího soudu, že svoje funkce nevykonával bezúplatně, ani v nejmenším neoponoval.

Ústavní soud připomíná, že pod "poměry účastníka" je třeba rozumět celkové hodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají, a aniž by se mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, považuje za vhodné poznamenat, že úsudek soudu o "poměrech účastníka" je v konkrétním případu výrazně individuální a může přivodit i odlišná rozhodnutí obecného soudu. Jde však o posouzení otázek v rovině jednoduchého práva a v rámci diskrečního oprávnění soudu, kde je přezkumná role Ústavního soudu výrazně limitována.

Vzhledem ke zjištění, že zejména Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, z jakých skutečností při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházel, přiměřeně a srozumitelně odůvodnil, proč potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu nepřiznat stěžovateli osvobození od soudního poplatku za odvolání a konečně i vzhledem k tomu, že interpretace podústavního práva obecnými soudy nevykazovala stopy extrémního vybočení z jeho smyslu a účelu, Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv za opodstatněné, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.