IV. ÚS 639/09
IV.ÚS 639/09 ze dne 25. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou, AK Doudlebská 1312/4, Praha 4, pracoviště Nádražní 2040, 256 01 Benešov u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008 sp. zn. 7 To 118/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2007 sp. zn. 2 T 80/2006 a o návrhu na zrušení § 306a odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a řízením jim předcházejícím byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 10, 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1, 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 1, 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání ve znění 2. dodatku protokolu k této úmluvě (dále jen "Úmluva o vydávání") a z čl. 14 odst. 2, 3 písm. b), e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

Dále stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno ustanovení § 306a odst. 1, 2 tr. ř. pro rozpor s čl. 10 Ústavy, s čl. 36 odst. 1, 2, 38 odst. 2 Listiny, s čl. 1, 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), d) Úmluvy, s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o vydávání a s čl. 14 odst. 2, 3 písm. b), e) Paktu.

II.

K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 80/2006 (původně sp. zn. 2 T 25/84), ze kterého zjistil následující:

a) Původní trestní řízení bylo proti stěžovateli vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř. (žádosti o vydání k trestnímu stíhání nebylo rakouskými orgány vyhověno). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 1985 sp. zn. 2 T 25/84 byl stěžovatel uznán (shodně jako spoluobžalovaní) vinným trestnými činy vraždy podle § 219 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků za současného zrušení výroků o trestu tří předcházejících rozsudků. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.8.1985 sp. zn. 1 To 15/85 byl rozsudek nalézacího soudu (z podnětu odvolání obhájce stěžovatele i všech obžalovaných) zrušen a stěžovatel byl znovu uznán vinným shora uvedenými trestnými činy s vypuštěním znaku "způsobení značné škody" u trestného činu podle § 234 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 roků za současného zrušení pouze výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 7. 1977 sp. zn. 3 T 69/77.

Stěžovatel dne 5. 3. 1980 opustil území republiky, zdržoval se v Rakousku a posléze ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN"). Ministerstvo spravedlnosti dne 2. 10. 1991 požádalo příslušné orgány SRN o vydání stěžovatele, kterážto extradice nebyla povolena. Dne 2. 9. 2000 byl stěžovatel na území České republiky zatčen, od téhož dne vykonával trest odnětí svobody, z jehož výkonu ve Věznici v Plzni dne 8. 11. 2005 uprchl a odcestoval do SRN.

b) Na základě mezinárodního zatykače vydal Vrchní soud ve Stuttgartu dne 21. 12. 2005 zatýkací rozkaz a stěžovatel byl vzat do vydávací vazby, ze které byl dne 12. 4. 2006 propuštěn. Vrchní soud ve Stuttgartu prohlásil vydání stěžovatele - za současného prohlášení výhrad - za přípustné. Vrchní státní zastupitelství ve Stuttgartu rozhodnutím ze dne 18. 5. 2006 povolilo vydání stěžovatele k výkonu trestu za následujících výhrad:

1) Podle čl. 3 odst. 1 věta 2. druhého dodatkového protokolu k Evropské dohodě o vydávání je třeba poskytnout stíhanému právo na nové soudní řízení, ve kterém budou zaručena práva na obhajobu.

2) Nové řízení je třeba provést v přiměřené lhůtě. V tomto řízení je třeba na stíhaného nahlížet jako na nevinného. Je mu třeba prokázat, že je vinen činem, který je základem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1985 a trest je třeba znovu vyměřit za zohlednění § 306a odst. 3 a § 388 odst. 2 tr. ř. Žádosti stíhaného na nové provedení důkazů, zvláště na výslech usvědčujících svědků a svědků vyviňujících a žádosti na dotazy na tyto, je třeba zásadně vyhovět (výhrada týkající se čl. 6 Úmluvy).

c) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 sp. zn. 2 T 25/84 byly podle § 388 odst. 3 písm. b) tr. ř. zrušeny rozsudky citované shora pod bodem a) a tímtéž usnesením bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby a o nepřijetí nabídky jeho písemného slibu.

d) V obnoveném řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. 2 T 80/2006 uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Citovaných trestných činů se dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že: "v přesněji nezjištěný den v období od konce ledna a počátku února 1975 v nočních hodinách, po předchozí dohodě s odsouzenými K. K., J. B. a O. P. na přepadení poškozeného N. E. K. M., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení; odsouzený P. vylákal poškozeného z hotelu Olympik v Praze pod příslibem výměny valut do vozidla obžalovaného R. R., který vozidlo řídil, v Sokolovské ulici v Praze odsouzený P. vystoupil, obžalovaný R. v Březinově ulici do vozidla přibral odsouzené K. a B., kteří poškozeného za jízdy ve vozidle fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hrudníku, vzali mu peněženku s přesně nezjištěnou částkou ve výši nejméně 10.000,-- Kč, kterou ihned předali obžalovanému R., který jim z ní později část peněz předal, obžalovaný dojel vozidlem ke Štěpánskému mostu přes Labe v katastru obce Obříství, kde obžalovaný R. a odsouzení K. a B. společně vytáhli poškozeného z vozidla, odsouzení K. a B. jej několikrát udeřili přesně nezjištěnou zbraní, pravděpodobně montážní pákou, kterou jim předal obžalovaný R., do hrudníku a hlavy, poté mu k tělu přivázali závaží od automatických železničních závor, které za tímto účelem opatřil obžalovaný R. a shodili poškozeného z mostu do řeky Labe, zatímco odsouzený B. na kraji mostu hlídal, následkem čehož došlo u poškozeného ke smrti v důsledku udušení z utopení".

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 7 To 118/2007 podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

e) Krajským soudem v Praze byl vydán Evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě měl být příslušnými orgány SRN stěžovatel předán k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do České republiky. Dne 17. 3. 2009 bylo Vrchním státním zastupitelstvím ve Stuttgartu sděleno, že vydání stěžovatele se nepovoluje.

f) Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v roce 2004 podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti nepodal. Dne 14. 5. 2009 byly Ministerstvem spravedlnosti odloženy i podněty k podání stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele Spolkem Šalamoun. V roce 2004 podala ve věci stěžovatele jeho sestra návrh na obnovu řízení, o kterém nebylo do doby útěku stěžovatele rozhodnuto. Obhájkyně stěžovatele vzala dne 4. 4. 2007 návrh na obnovu řízení zpět, což bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 1 Nt 36/2004 vzato na vědomí.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel tyto námitky:

a) V obnoveném řízení nebyly respektovány výhrady obsažené v rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství ve Stuttgartu ze dne 18. 5. 2006 o vydání k výkonu trestu.

b) Podstatná část odůvodnění ústavní stížnosti se týká námitek proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikace jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku, která dle stěžovatele skutkovému stavu neodpovídá, nemá oporu v provedených důkazech a z této není ani patrno, kdy měl páchat vraždu a kdy loupež, což nenapravuje svým popisem ani věta právní. Za stejné jednání byl trestán dvojím způsobem. Pokud by byl prokázáno jednání popsané ve skutkové větě rozsudku, bylo by možno vzít za prokázané maximálně naplnění některých znaků trestného činu loupeže, nikoliv vraždy.

c) Žádný z obecných soudů objektivním způsobem neodůvodnil použití trestního zákona ve znění účinném k 10. 2. 1975.

d) Stěžovatel vyslovil nesouhlas se způsobem provádění důkazů v obnoveném soudním řízení. Jeho práva byla okleštěna vymezením ustanovení § 306a tr. ř., neboť byly čteny důkazy provedené v původním řízení před více než 20 lety, přičemž v tomto řízení neměl možnost uplatnit svá základní práva, zejména právo na obhajobu. Vznesení obvinění proti jeho osobě ve smyslu § 163 tr. ř. nikdy nebylo učiněno, jako obviněný nebyl stíhán. Jeho pobyt v Rakousku byl znám, přesto byl trestně stíhán v nepřítomnosti. Byl zkrácen o celé přípravné řízení a mělo být proto provedeno trestní řízení znovu od samého počátku.

e) Rovněž s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy vyslovil nesouhlas. Důkazy, zejména rozporné výpovědi v obnoveném řízení slyšených svědků, včetně původně spoluobžalovaných, byly hodnoceny se záměrem uznat ho znovu vinným stíhanými trestnými činy. Zdůraznil, že v obnoveném řízení J. B., jediný přímý svědek, stěžovatele jako původního spolupachatele nepoznal a identifikoval jej až po předložení fotografií z původního trestního spisu. Důkazy opatřené před 20 - 30 lety neměly být čteny, nýbrž v důkazní nouzi mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.

f) Nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, a to zejména na provedení důkazů, kterými mělo být prokázáno, že byl "vtažen do zpravodajské hry tehdejších tajných služeb a jednalo se o vykonstruovanou mstu". Pokud dne 5. 3. 1980 emigroval, nestalo se tak z obavy, že bude muset nastoupit výkon trestu odnětí svobody, nýbrž proto, aby v Rakousku předal vysokému komisaři pro uprchlíky tajné vojenské materiály, které získal.

g) I když jako nevinný a svobodný člověk dobrovolně vstoupil na území svého mateřského státu, byl ihned vzat do vazby.

h) V obnoveném řízení bylo porušeno ustanovení § 55b tr. ř., neboť o průběhu hlavního líčení nebyl pořizován zvukový záznam, ač k tomu nebyl žádný důvod. Doručování protokolů o hlavních líčeních obhájkyni bylo problematické.

ch) Nebylo vyhověno jeho námitce podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze.

i) Nejvyšší soud v řízení o dovolání dospěl mylně k závěru, že v dané věci nešlo o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

Návrh na zrušení § 306a tr. ř. odůvodnil stěžovatel již shora rozvedenými námitkami, které se týkají odsouzení i na podkladě důkazů provedených v původním trestním řízení a zdůraznil, že právě toto ustanovení umožnilo, že byl zkrácen o přípravné řízení a o řadu v tomto stadiu zaručených práv, došlo tak k nerovnému postavení jeho osoby a dalších stíhaných v jejich přítomnosti, byl postaven do pozice obžalovaného a nemohl zabránit čtení důkazů získaných vůči jeho osobě před desítkami let.

IV.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.

Nejvyšší soud konstatoval, že základ argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je obsahově velmi podobný té, kterou uváděl v dovolacím řízení. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval všemi v dovolání vznesenými námitkami. Pokud jde o námitku vztahující se k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, uvedl Nejvyšší soud, že se jednalo převážně o námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu dovolání přezkoumávat. Závěrem vyslovil přesvědčení, že rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla ústavní práva stěžovatele porušena.

Vrchní soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění všech rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností. K návrhu na zrušení § 306a tr. ř. uvedl, že tento je dle jeho názoru nedůvodný a v rozporu s mezinárodními smlouvami.

Oba účastníci řízení navrhli, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, event. odmítnuta, a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání [§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ve kterém bylo rozvedeno, jakými důkazy se při svém rozhodnutí řídil. Objasnil pouze důvody postupu při pořizování protokolů o hlavních líčeních. Ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti se nalézací soud nevyjádřil.

Nejvyšší státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel vyslovil nesouhlas s těmito vyjádřeními a setrval na námitkách uplatněných v ústavní stížnosti.
V.

Jak uvedeno pod bodem III., stěžovatel se domáhá převážně přehodnocení obsahu a kvality provedených důkazů. Zásadními námitkami je vyjádření nesouhlasu se způsobem dokazování a hodnocením důkazů obecnými soudy, se skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry.

Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o proces dokazování a o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení daného případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83, 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

VI.

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a v celém rozsahu v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.

Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

a) Krajský soud v Praze v obnoveném řízení provedl v hlavních líčeních dokazování ve smyslu ustanovení § 306a tr. ř. V přítomnosti stěžovatele znovu provedl důkazy v původním řízení provedené, pokud byly pro rozhodnutí ve věci relevantní a jejich provedení bylo možné, a to zejména výslechy původních spoluobžalovaných J. B. a O. P. a svědků slyšených v původním řízení, pokud jejich výpovědi se vztahovaly k podstatným okolnostem stíhaného jednání a vypovídali ve vztahu ke stěžovateli, vyslechnut byl taktéž vyšetřovatel, který v původním řízení věc vyšetřoval a znalec z oboru zdravotnictví, který se vyjádřil ke znaleckému posudku zpracovanému dvěma znalci, kteří již nežijí. Výpovědi zbývajících svědků, kteří k podstatě věci ani původně nevypovídali nebo v mezidobí zemřeli, byly přečteny, stejně jako výpověď spoluobžalovaného K. K., který zemřel. Vyslechnuti byli rovněž někteří další svědci, jejichž slyšení navrhl stěžovatel. Ke všem provedeným důkazům měl stěžovatel možnost se vyjádřit.

Rozsudkem ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. 2 T 80/2006 Krajský soud v Praze rozhodl o vině stěžovatele a o uložení trestu tak, jak je rozvedeno pod bodem II. d). Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, jak dospěl ke konečným skutkovým zjištěním (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Při hodnocení důkazů postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí rozvedl dostatečně podrobně a srozumitelně důkazy, z nichž zjistil skutečnosti významné pro stíhaný čin samotný a trestní odpovědnost stěžovatele, a vyložil přesvědčivě úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil (viz str. 19 - 34 rozsudku). Se všemi důkazy se vypořádal, nepřehlédl rozpory mezi nimi, zabýval se i jejich věrohodností a při hodnocení důkazů vzal v úvahu rovněž námitky stěžovatelem uplatněné v rámci obhajoby. Pokud nebyly provedeny výslechy některých svědků slyšených v původním řízení, případně svědků, jejichž výslech navrhoval stěžovatel, nalézací soud neprovedení těchto důkazů v soudním řízení podrobně odůvodnil (str. 22 - 24 rozsudku). V rámci odůvodnění užité právní kvalifikace se nalézací soud zabýval dostatečně i posuzováním trestných činů dle trestního zákona účinného v době spáchání trestné činnosti (str. 34 - 35 rozsudku). Napadený rozsudek nalézacího soudu má náležitosti požadované v § 125 odst. 1 tr. ř.

b) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 7 To 118/2007 zamítl odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku, přičemž se řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání a nyní opakovanými v ústavní stížnosti. I když se odvolací soud ztotožnil s argumentací a právními závěry nalézacího soudu a na tyto závěry odkázal, znovu rozvedl a vyhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele ze stíhaných trestných činů. Zákonným způsobem odůvodnil i právní posuzování jednání stěžovatele dle trestního zákona účinného v roce 1975.

c) Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. ř., přičemž uplatnil námitky, které zopakoval v ústavní stížnosti.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v podrobném vyjádření uvedl, že námitky týkající se dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a l) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají toliko námitky týkající se právní kvalifikace a i tyto jsou neopodstatněné. V závěru vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ve velmi podrobném odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, které z námitek stěžovatele jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, a zákonným způsobem odůvodnil jejich zjevnou neopodstatněnost.

Úvodem odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud přiznal relevantnost uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací soud konstatoval, že údajnou podjatost předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze namítal stěžovatel již v řízení před soudy prvních dvou stupňů a o těchto námitkách bylo pravomocně rozhodnuto tak, že tato soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení. S tímto postupem vyslovil souhlas a rozvedl zákonné podmínky pro rozhodnutí o vyloučení soudce rozhodujícího ve věci a zdůraznil, že důvodem pro vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v jeho procesním postupu (nejedná-li se o případy upravené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř.), přičemž právě poukazem na procesní postup předsedkyně senátu odůvodňoval stěžovatel předmětný dovolací důvod. Za irelevantně uplatněnou považoval dovolací soud důvodně obecně formulovanou námitku stěžovatele vztahující se k "celému Krajskému soudu v Praze", neboť námitku podjatosti je možno vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování věci skutečně podílejí.

Dále se dovolací soud zabýval námitkou stěžovatele, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač toto již bylo promlčeno, a tudíž nepřípustné (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.). Zdůraznil především skutečnost, že stěžovatel se od roku 1980 do září 2000 zdržoval v cizině, přičemž dle zákonné úpravy jakýkoliv pobyt v cizině, ať již oprávněný nebo neoprávněný, způsoboval stavení promlčecí doby (v případě stěžovatele v trvání 20 let), takže k promlčení stíhaných trestných činů nedošlo a nebyly splněny zákonné podmínky nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pokud se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenul Nejvyšší soud, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze v dovolacím řízení přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Naopak je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvních dvou stupňů a v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. Dovolací soud zdůraznil, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry, což však v dané věci zjištěno nebylo. Vzhledem ke shora uvedenému považoval dovolací soud za irelevantní tu část argumentace stěžovatele, v níž brojil proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování a proti vyvozeným skutkovým zjištěním, neboť tyto námitky se netýkaly právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele směřující obecně proti výroku o trestu.

Velice obšírně se dovolací soud zabýval námitkami vztahujícími se k právnímu posouzení jednání stěžovatele. Přezkoumatelným způsobem odůvodnil přiléhavost právní kvalifikace zvolené nalézacím soudem a potvrzené soudem odvolacím s tím, že jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly naplněny všechny formální i materiální znaky trestných činů, kterými byl stěžovatel uznán vinným. Tyto trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu, takže nebylo možné rozlišovat část, kdy jednáním stěžovatele a spoluobžalovaných byly naplňovány zákonné znaky jednoho trestného činu a část, kdy byly naplňovány znaky druhého, neboť oba trestné činy byly spáchány jediným jednáním. Vypořádal se taktéž s užitím trestního zákona účinného ke dni 10. 2. 1975.

VII.

Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se zákonným způsobem soudy odvolací a dovolací již vypořádaly a své závěry v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Vrchní soud v Praze se vypořádal s námitkami uvedenými pod bodem III. ad a) - str. 3 napadeného usnesení, ad c) - str. 9, ad d) - str. 5, ad e) - str 5 - 8, ad f) - str. 5, 7, ad g) - str. 4, ad h) - str. 4-5, Nejvyšší soud se vypořádal s námitkami pod bodem III. ad b) - str. 12, 16 - 19 napadeného usnesení, ad c) - str.16, ad d) - str. 14, ad e) - str. 13 - 14, ad f) - str.14 - 15, ad ch) - str. 8 - 10, ad i) - str. 13. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu podrobně zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu se ztotožňuje a na tato odkazuje.

Toliko na doplnění, příp. ke zdůraznění, Ústavní soud uvádí k námitkám pod bodem III.:

Ad a): V obnoveném soudním řízení byly výhrady Vrchního soudu ve Stuttgartu plně respektovány. Nová hlavní líčení se konala v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, právo stěžovatele na obhajobu nebylo žádným způsobem omezeno či zkráceno, ke všem prováděným důkazům měl možnost se vyjádřit a využít všech opravných prostředků, ke kterým byl dle současného znění trestního řádu oprávněn. Výhrada Vrchního soudu ve Stuttgartu ad 1) jednoznačně směřovala k zajištění práva "na nové soudní řízení", nikoliv na provedení nového trestního řízení od počátku, tj. včetně řízení přípravného, jak se domáhal stěžovatel. Vyhověno bylo i výhradě ad 2), všichni pro objasnění věci podstatní svědci, jak slyšení v původním řízení, tak i nově navrhovaní v řízení novém, byli vyslechnuti.

Ad b): S námitkami týkajícími se právní kvalifikace se vypořádal dovolací soud vyčerpávajícím způsobem. Ústavní soud konstatuje, že právní věty výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nejsou sice uvedeny zcela přesně, avšak citace příslušných ustanovení trestního zákona (zákonné pojmenování trestných činů a přesné číselné označení těchto trestných činů) nepřipouští jakoukoliv pochybnost o tom, jakými trestnými činy byl stěžovatel uznán vinným, a tato kvalifikace je rovněž v rozsudku nalézacího soudu řádně odůvodněna. Ústavní soud pouze dodává, že užitá právní kvalifikace je v souladu se stabilizovanou judikaturou [srov. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 1976 sp. zn. Tpjf 30/76 (č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) týkajícím se kvalifikace jednočinného souběhu trestných činů podle § 219 a § 234 tr. zák. dle znění trestního zákona účinného v době spáchání posuzovaného jednání: "Jednání má být zásadně posouzeno z hlediska všech skutkových podstat, jejichž znaky naplňuje - pokud nejde o trestné činy v poměru subsidiarity nebo speciality anebo o případ tzv. faktické konzumpce. V uvedených případech je proto třeba jednání pachatele posuzovat jako trestný čin vraždy v souběhu s trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. takovému postupu nebrání."] i komentářovou a další právnickou literaturou. Skutečnost, že se v posuzované věci jednalo o jednočinný souběh dvou trestných činů, je jednoznačně zřejmá ze skutkové věty výroku o vině, kdy popis celého jednání stěžovatele a spoluobžalovaných je uvozen návětím "po předchozí dohodě ...na přepadení poškozeného ...odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení".

Ad d): Za porušení základních práv stěžovatele nelze považovat způsob dokazování nalézacího soudu podle ustanovení § 306a odst. 1 tr. ř., na kteréžto ustanovení odkazuje § 388 odst. 3 tr. ř., dle kterého bylo v dané věci postupováno. Vzhledem k tomu, že původní soudní řízení probíhalo v letech 1982 - 1985, nelze považovat čtení důkazů provedených v tomto řízení, včetně původních výpovědí svědků znovu nyní slyšených, za pochybení nalézacího soudu, neboť nelze předpokládat, že po uplynutí více než 20 roků, budou svědci či původní spoluobžalovaní schopni popsat vyčerpávajícím způsobem události, které se odehrály v roce 1975. Nutno zdůraznit, že v souladu s § 306a odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně provedl znovu převážnou část důkazů, jejichž provedení bylo možné a které byly pro zjištění skutkového stavu významné. V podrobnostech možno odkázat na přesvědčivé závěry, které nalézací soud v napadeném rozhodnutí učinil a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně je výsledkem obsáhlého dokazování, přičemž, pokud jde o rozsah a druh důkazních prostředků, nelze nezdůraznit, že k trestnému jednání stěžovatele, resp. i původně spoluobžalovaných, došlo již v roce 1975 a tato skutečnost sama o sobě je dostatečně výmluvná a úměrná rozsahu důkazů, které v obnoveném řízení bylo možno provést.

Nepřípadná je námitka stěžovatele, že původní řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému, ač pro takové řízení nebyly splněny podmínky, čímž bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. S námitkou týkající se řízení podle § 302 tr. ř. uplatněnou obhájcem stěžovatele v původním řízení se vypořádal Nejvyšší soud ČSR v usnesení ze dne 13. 3. 1985 sp. zn. 1 To 1/85 (str. 688v trestního spisu).

O trestním řízení proti němu vedeném (včetně povahy a důvodu obvinění) byl v roce 1982 informován orgány Rakouské republiky (č. l. 1202, 1343 trestního spisu) a sám se vzdal práva hájit se osobně v probíhajícím řízení. Usnesení ze dne 18. 8. 1982 o vznesení obvinění podle § 163 odst. 1 tr. ř. ve znění tehdy účinném bylo obhájci ustanovenému stěžovateli doručeno dne 20. 8. 1982 a tento obhájce byl také vyrozumíván o konání vyšetřovacích úkonů v původním přípravném řízení. Ústavní soud se s námitkou tvrzené absence vznesení obvinění vypořádal již v usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 524/07 (dostupné na http://nalus.usoud. cz) v řízení o předcházející ústavní stížnosti stěžovatele.

Ve vztahu k námitce o porušení práva na obhajobu uvádí Ústavní soud, že stěžovatel se v obnoveném řízení nezúčastnil veřejného zasedání před Vrchním soudem v Praze, ve kterém bylo rozhodováno o jeho odvolání, ač mu předvolání bylo řádně doručeno ve SRN, s jednáním v jeho nepřítomnosti vyslovil souhlas a vzdal se tak znovu sám práva na obhajobu v tomto stadiu řízení.

Ad e): Hodnocení důkazů věnoval nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku mimořádnou pozornost a s námitkami týkajícími se důkazního řízení se soud odvolací i soud dovolací přezkoumatelným způsobem vypořádaly. Pokud jde o zásadu in dubio po reo, na niž stěžovatel poukazoval, tato vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznět ve prospěch obviněného. V posuzovaném případě však obecné soudy o vině stěžovatele žádné takové pochybnosti neměly. Nelze jim proto vytýkat, že dle zásady in dubio pro reo nepostupovaly.

Ad f): Ve vztahu k této námitce Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 N 122/23 SbNU 191), kdy opakovaně konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti obecné soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně odůvodnil neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů (str. 20, 22 - 24 rozsudku), učinil tak rovněž odvolací soud a tento postup akceptoval i Nejvyšší soud. Nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.

Ad g): "Dobrovolnost vstupu" na území České republiky nemůže stěžovatel uplatňovat jako skutečnost svědčící v jeho prospěch, neboť, pokud by tak neučinil, byl by předán eskortně policejními orgány SRN. Vrchní státní zastupitelství ve Stuttgartu dne 8.11.2006 sdělilo, že stěžovateli bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání dne 19.12.2006 s tím, že pokud by nevycestoval do České republiky, byl by vzat do vydávací vazby a předán českým orgánům. I s touto námitkou se Ústavní soud vypořádal již v usnesení sp. zn. III. ÚS 524/07.

Ad h): Byť i novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 283/2004 Sb. upravila jako zásadní způsob zachycení průběhu hlavního líčení pořízení zvukového záznamu, je současně přípustné, aby předseda senátu rozhodl z důležitých důvodů jinak (§ 55b odst. 1 tr. ř.). V dané věci rozhodla předsedkyně senátu z důvodů, které rozvedla i ve vyjádření k ústavní stížnosti (možnost operativně se k obsahu protokolu ihned vyjádřit, protokol byl již během hlavního líčení k dispozici), že protokol z první části hlavního líčení bude přímo diktován zapisovatelce. Po námitkách uplatněných stěžovatelem byl již pořizován zvukový záznam. Posuzování důležitosti důvodů k jinému zachycování průběhu hlavního líčení je oprávněním předsedy senátu a ve zvoleném postupu v dané věci nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ad ch): Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, že v předmětné věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, který by zcela výjimečný zásah dovolacího soudu do zjištěného skutkového stavu opravňoval.

VIII.

Ústavní soud proto konstatuje, že námitky stěžovatelem uplatněné v ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Obecné soudy v posuzované věci dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry založily na rozboru jednotlivých ve věci provedených důkazů, skutkové i právní závěry ve svých rozhodnutích v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy mimořádnou pozornost. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nezjistil žádné vybočení ani z jiných ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.

IX.

K návrhu na zrušení § 306a odst. 1, 2 tr. ř. nutno uvést, že dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).Ústavní soud pouze pro úplnost konstatuje, že ustanovení § 306a tr. ř. bylo do trestního řádu vloženo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. právě jako reakce na požadavek Úmluvy zabezpečit i v případech, kdy po pravomocném skončení řízení proti uprchlému odpadly důvody, pro než bylo konáno, konat nové řízení podle obecných zásad; již proto není návrh na zrušení tohoto ustanovení opodstatněn.

X.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a s ní spojený návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.