IV. ÚS 624/10
IV.ÚS 624/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, AK se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 čj. 33 Cdo 4355/2008-226, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 28. 2. 2008 čj. 59 Co 67/2007-182 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. 11. 2005 čj. 9 C 31/2005-35 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 3. 3. 2009 se P. K. (dále též "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vrácení daru a vyklizení nemovitostí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 11. 11. 2005 Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") určil, že H. K. (dále jen "žalobkyně") je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok II.), žalovanému uložil povinnost vyklidit ve výroku specifikované nemovitosti (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na určení povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti ve výroku specifikované (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).

Dne 28. 2. 2008 Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 11. 2005 v části výroku I. změnil (výrok I.), ve zbytku výroku I., jakož ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Dne 17. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že oběma napadenými rozhodnutími (čímž měl zřejmě na mysli rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu) obecné soudy porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. K porušení stanoveného postupu došlo zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů, jimiž chtěl prokázat, že bylo požadováno vydání jiných než darovaných pozemků; důsledkem takového postupu bylo i porušení rovnosti účastníků řízení, neúplně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Vytýkanými vadami byla postižena řízení a rozhodnutí obecných soudů všech stupňů.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Stěžovatel především tvrdil, že řízení před obecnými soudy, ve kterém byl stranou žalovanou, bylo nespravedlivé; právní závěry obecných soudů byly nesprávné v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu neprovedením všech jím navrhovaných důkazů.

K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; neprovedení důkazů však mají dostatečně odůvodnit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti blíže neuvedl, o jaké konkrétní jím navrhované a v řízení před nalézacím soudem zamítnuté důkazy se mělo jednat. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 27. 2. 2008 je zřejmé, že jeho právní zástupce návrh na doplnění dokazování neměl a pouze namítl, že nalézací soud rozhodl o určení vlastnického práva k nemovitostem, které nebyly předmětem darovacího sporu; také z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že podstatu dovolacích námitek tvořily výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů.

Z podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.

Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu (jakož i soudu dovolacího) odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.