IV. ÚS 615/10
IV.ÚS 615/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem Opava, Těšínská 2759/30, IČ: 623 62 887, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 12, proti usnesením Krajského soudu Ostravě ze dne 18. května 2009 č. j. 8 Cm 19/2007-91 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009 č. j. 6 Cmo 63/2009-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. března 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 18. května 2009 č. j. 8 Cm 19/2007-91 ve věci žaloby stěžovatelky na vyloučení bezdůvodného obohacení z konkurzní podstaty úpadce ve výši 32 615 800,- Kč tak, že stěžovatelce se zpětnou účinností odejmul osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Na základě odvolání, které stěžovatelka podala, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2009 č. j. 6 Cmo 63/2009-163 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti spatřuje zásah do svých práv jednak v tom, že obecnými soudy jí bylo odňato dříve přiznané osvobození od soudních poplatků a dále, že soudní poplatek byl vyměřen v nesprávné výši, jako by se jednalo o běžnou žalobu na peněžní plnění.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 14/10, sp. zn. II. ÚS 465/10 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele v rozhodnutích napadených ústavní stížností vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá toliko v polemice stěžovatelky se způsobem aplikace ustanovení § 138 odst. 1 a 2 o. s. ř. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odlišný (a výkladově možný) náhled na to, do jaké míry rozhodné okolnosti naplňují či nikoliv relativně neurčitý pojem "poměry účastníka", zásah do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces bez dalšího nezakládá. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Závěry, které soudy v posuzované věci učinily v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky.

K námitce stěžovatelky týkající se údajného nesprávného vyměření výše soudního poplatku Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v odvolání ze dne 8. června 2009, ani v doplnění tohoto odvolání ze dne 19. června 2009 a vznesla ji teprve až v ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, sp. zn. I. ÚS 2545/08 a sp. zn. II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8.dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.