IV. ÚS 607/17
IV.ÚS 607/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Chalányho, zastoupeného Mgr. Ivo Kratěnou, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 7. 2015, č.j. 7 C 208/2010-423, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č.j. 53 Co 392/2015-497, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2016, č.j. 25 Cdo 5194/2016-540, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 7. 2015, č.j. 7 C 208/2010-423, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované, Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, o zaplacení 338.516,-Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č.j. 53 Co 392/2015-497, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2016, č.j. 25 Cdo 5194/2016-540, bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o.s.ř. ani údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.).

Uvedená rozhodnutí byla podle stěžovatele vydána v rozporu s ústavními principy zakotvenými v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má dále za to, že rozhodnutími byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 31, čl. 36 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že bylo porušeno také jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít neprovedením navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem a nedostatečným odůvodněním tohoto postupu, porušením povinnosti odůvodnit rozhodnutí, absencí zevrubného hodnocení důkazů, nedostatečným odůvodněním učiněných skutkových zjištění a přijatých právních závěrů, nedostatečným poučením stěžovatele o léčbě a nedostatečným zhodnocením, zda škoda na zdraví nemohla být způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze léku.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že odmítnutím dovolání pro vadu spočívající v nevymezení dovolacího důvodu a neuvedení údajů o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a zákonného soudce, když zmíněné skutečnosti je podle něj možné spolehlivě dovodit z obsahu dovolání, které tak nemělo být odmítnuto pro vady, ale správně měla být posouzena jeho přípustnost.
II.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a částečně návrhem nepřípustným dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

III.

Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 28. 11. 2016, č.j. 25 Cdo 5194/2016-540, konstatoval, že dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř., neboť nebylo možné posoudit jeho přípustnost, když stěžovatel nevymezil, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Nejvyšší soud uvedl, že může-li být přitom dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž však nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení a v tomto směru odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13, sp. zn. II. ÚS 4031/13, sp. zn. III. ÚS 1675/14 a sp. zn. IV. ÚS 2901/14. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel v dovolání shrnul řízení před soudy obou stupňů, citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a v obecné rovině poukázal na rozpor napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu reprezentující judikaturní praxi však nezmínil a ani z obsahu dovolání nebylo možné dovodit, v čem má odklon rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, a na takovém základě tak nebylo možné přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. posoudit.

Jak bylo Ústavním soudem z vyžádaného dovolání stěžovatele zjištěno, stěžovatel stručně sumarizoval obsah napadených rozhodnutí a v obecné rovině citoval § 236 odst. 1 o.s.ř., § 237 o.s.ř., § 240 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. a § 241a o.s.ř. Soudu prvního stupně stěžovatel v dovolání vytkl, že jeho návrh na doplnění dokazování odmítl jako nadbytečný a provedené důkazy shrnul, aniž by však po konstatování provedených důkazů tyto řádně analyzoval, porovnal je navzájem, vyřešil a odstranil rozpory mezi nimi a mohl tak učinit jasný závěr o tom, je-li žaloba oprávněná a toto deklarovat nezaměnitelným, jednoznačným a zcela přesvědčivým způsobem, což však neučinil. Ve vztahu k důvodům podaného dovolání pak stěžovatel uvedl, že "napadený rozsudek Městského soudu v Praze bez řádného přezkoumání potvrdil rozsudek soudu v této věci nalézacího, aniž by tomu dal při jeho zrušení jasné a direktivní pokyny, jakým způsobem má být dokazování doplněno, aby bylo možno učinit jasný a nezpochybnitelný závěr o věci jakožto takové, což soud neučinil." Konstatoval, že výrok odvolacího soudu pokládá za vadný, předčasný a neodpovídající všem kritériím daným "občansko právním řádem" a navrhl jeho zrušení.

K otázce formálních náležitostí dovolání lze přitom v obecné rovině uvést následující. Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Náležitosti dovolání jsou pak stanoveny v § 241a odst. 2 o.s.ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 o.s.ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. je dále stanoveno, že podání, které neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o.s.ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se již opakovaně vyslovil především Nejvyšší soud, ale také Ústavní soud. Pokud tedy stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezí, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1402/15 ze dne 28. 6. 2016 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016).

Po seznámení se s dovoláním stěžovatele tak Ústavní soud důvod ke svému kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil dovolací důvod, resp. údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž právě uvedené je patrné již z výše naznačené rekapitulace obsahu dovolání stěžovatele. Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že se dovoláním stěžovatele zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice. Pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, tak Ústavní soud na straně dovolacího soudu neshledal a ústavní stížnost v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Pro úplnost je pak třeba konstatovat, že s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt nelze opomíjet povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi. Své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), však stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14, usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3347/15, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 610/16, a řadu dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tak ve vztahu k rozhodnutím soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.

S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, a to částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.