IV. ÚS 606/13
IV.ÚS 606/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky JUDr. Světlany Kazakové, zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Při trati 1233/10, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 312/2011-735 ze dne 27. 11. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 397/2009-361 ze dne 12. 8. 2010 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 831/2007-236, 13 Cm 1219/2007-154, 13 Cm 1051/2007-148, 13 Cm 1173/2007-54 ze dne 2. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 13 Cm 831/2007-236, 13 Cm 1219/2007-154, 13 Cm 1051/2007-148, 13 Cm 1173/2007-54 ze dne 2. 4. 2009 zamítl žaloby, jejichž prostřednictvím se stěžovatelka, jakož i další žalobci, domáhali vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na mimořádné valné hromadě společnosti Jihostroj a. s., konané 29. 6. 2007. Rozhodnutí krajského soudu bylo následně jako věcně správné potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 7 Cmo 397/2009-361 ze dne 12. 8. 2010. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 312/2011-735 ze dne 27. 11. 2012 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského, vrchního a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítala, že hlavní akcionář neosvědčil vlastnictví 90% akcií cílové společnosti, a proto neměl právo přistoupit k nucenému výkupu menšinových akcionářů. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že se nevypořádaly s její argumentací a s důkazními návrhy v tomto směru vznesenými. Dle jejího přesvědčení bylo třeba s ohledem na znění § 183i odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, prokázat vlastnictví akcií předložením nabývacího titulu; bez provedení takového důkazu nebylo možno dospět ke skutkovému závěru o vlastnictví akcií. Právní závěry obecných soudů se nacházely v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť nebylo-li objektivně zjištěno, zda hlavní akcionář akcie vlastnil, nebylo možné dospět k právnímu závěru, že splnil podmínky nuceného výkupu a usnesení valné hromady je platné. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na bod 57 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, jakož i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 a III. ÚS 84/94, a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že se obecné soudy s jejími argumenty nevypořádaly. Otázkou množství akcií, které hlavní akcionář vlastnil ke dni konání valné hromady, se zabýval jak krajský, tak vrchní i Nejvyšší soud, nicméně na rozdíl od stěžovatelky zaujaly stanovisko, že předložení nabývacího titulu nebylo nutné; vlastnictví akcií bylo dle jejich názoru dostatečně prokázáno fyzickým předložením akcií na valné hromadě, jakož i dalšími listinnými důkazy.

Nejednalo se tedy o situaci, kdy by došlo k opomenutí argumentace či důkazního návrhu stěžovatele, nýbrž o situaci, kdy se stěžovatel neztotožnil s právními a skutkovými závěry, o něž byla napadená rozhodnutí opřena. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se otázkou, kterou stěžovatelka předestřela, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutí jeho dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Pro úplnost je možno odkázat rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 584/13 ze dne 27. 8. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dalších dvou žalobců směřující vůči totožným rozhodnutím obecných soudů.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.