IV. ÚS 60/04
IV.ÚS 60/04 ze dne 31. 5. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Š. B. zastoupeného Mgr. Z. H. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2003, čj. 11 Co 127/2003-277, a rozsudku Okresního soudu v Plzni-město ze dne 18. 12. 2002, čj. 18 Nc 103/2001-232, 18 P a Nc 276/2001, 18 P a Nc 8/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o úpravě výchovy a výživy jeho nezletilé dcery N., s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva na soudní ochranu, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce, ochranu rodičovství a rodičovskou výchovu ústavně zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spatřuje porušení čl. 38 odst. 1 Listiny v tom, že v řízení vystupovaly dvě samosoudkyně, Mgr. O. a následně Mgr. K., k obdobné změně došlo i u zástupce opatrovníka, kdy paní S. vystřídala od ledna 2002 paní D. Stěžovatel vnímá tuto skutečnost především z důvodu možné vazby přímého a bezprostředního nadřízeného jeho manželky (člen rady Krajského úřadu Plzeňského kraje pro věci sociální a zdravotnictví) na pracovníky OSPOD (pozn.: orgán sociálně právní ochrany dítěte) Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Stěžovatel dále namítá, že znalec přibraný do řízení nepodal objektivní obraz vyšetření dítěte, jeho návrhu na nový znalecký posudek, či na doplnění dokazování výslechem jeho rodičů, soud nevyhověl, a přes doporučení maximálně možného širokého styku nezletilé dcery s otcem rozhodl tak, že stěžovateli prakticky není umožněno vzít dceru na víkend, delší dovolenou, jakož i stýkat se s ní o dalších prázdninách (pololetní, jarní), svátcích, apod. Takové rozhodnutí stěžovatel považuje za porušení svých rodičovských práv a má za to, že styk s dcerou měl být upraven mnohem šířeji, blížící se střídavé péči, zejména v době volna a školních prázdnin. Ze všech těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 99 P 11/2004, obsahující věci P a Nc ukončené napadeným rozsudkem Ústavní soud zjistil, že k návrhům J. B. matky nezletilé N. (nar. 4. 6. 1998), a stěžovatele soud napadeným rozsudkem upravil výchovu a výživu nezletilé pro dobu před rozvodem (výroky I. - VI.) a po rozvodu rodičů (výroky VII. - XI.) tak, že v obou případech dceru svěřil do výchovy matky, stanovil otci povinnost přispívat na výživu dcery částku 1 600,- Kč měsíčně, rozhodl o úhradě dlužného výživného za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 a upravil styk otce s nezletilou v období před právní mocí rozsudku o rozvodu manželství. Matce dítěte uložil povinnost dítě na styk řádně připravit a otci dítě ke styku převzít a po skončení styku v místě bydliště matky předat. Totožným způsobem upravil i styk otce s nezletilou pro dobu po rozvodu.

K odvolání otce, který trval na střídavé péči obou rodičů, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích s výjimkou výroku III., týkající se dlužného výživného za období od 1. 1. 2002 do 31. 10. 2003. Při svém rozhodování vycházel krajský soud ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, která považoval za dostatečná, a potvrdil i správnost právních závěrů soudu prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu vycházející. Za zásadní přitom považoval přezkum závěru o objektivně neexistujících podmínkách pro možnost úpravy výchovy a výživy nezletilé N. způsobem střídavé péče oběma rodiči, neboť otázka střídavé péče se mezi rodiči nezletilé vyprofilovala jako zásadní problém. Krajský soud v Plzni konstatoval, že ze znaleckého posudku znalce M., tak i z odborného znaleckého vyjádření PhDr. N. shodně vyplývá, že rodiče nezletilé mají schopnost se na střídavé péči o svoji dceru dohodnout, nicméně nejsou s to takové dohody dosáhnout. Pro rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy nezletilé byl správně vzat v úvahu nejen znalecký posudek, ale i další důkazy v celé jejich šíři a hloubce, jako např. objektivní zprávy opatrovníka nezletilé či zprávy z předškolního zařízení, které nezletilá navštěvovala. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně shledal krajský soud vyčerpávající a přesvědčivé a ztotožnil se se závěrem, že objektivně zjištěné podmínky pro střídavou výchovu nezletilé N. nebyly dány, a proto v této části napadený rozsudek soudní prvního stupně potvrdil, aniž by považoval za nutné vypracováním revizního znaleckého posudku řízení doplnit. Krajský soud rovněž potvrdil rozhodnutí o rozsahu úpravy styku otce s nezletilou, které shledal s ohledem na doporučení znalce a opatrovníka o co nejširším kontaktu otce s dítětem, s ohledem na věk nezletilé, její dosavadní kontakty s otcem a úpravou jejího denního režimu, jako optimální a pro nezletilou prospěšné. Krajský soud potvrdil i správnost stanovené alimentační povinnosti otce, vycházející ze zásad ustanovení § 85 a § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině; změnil pouze výrok o úhradě dlužného výživného, jehož rozsah svým rozhodnutím snížil. V závěru svého rozhodnutí potvrdil i správnost výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státem zálohované náklady na vypracování znaleckého posudku, jakož i výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2004 odkázal na odůvodnění napadených rozsudků s tím, že má za to, že jimi nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Ke změně osoby soudce v průběhu řízení u Okresního soudu Plzeň-město se Krajský soud v Plzni nevyjádřil, neboť neměl k dispozici spis okresního soudu, a konečné rozhodnutí ponechal na úvaze Ústavního soudu.

Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2004 uvedl, že věc nezletilé N. B. vedená pod sp. zn. 18 Nc 103/2001, byla soudkyni Mgr. B. K. přidělena k vyřízení v souladu s rozvrhem práce, kdy tato byla od 1. 2. 2002 pověřena vyřizováním opatrovnické agendy, resp. vyřizováním věcí napadlých a napadených do senátu 18 P. Soudkyně Mgr. O. byla s účinností od 1. 2. 2002 dle rozvrhu práce pověřena vyřizováním věcí civilních. Ke změně u opatrovníka, kdy ústního jednání se nejprve účastnila paní S. a následně paní D. se Okresní soud Plzeň-město nevyjádřil, nicméně zdůraznil, že opatrovníkem nezletilé bylo město Plzeň, a nikoliv konkrétní pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí.

K rozsahu dokazování a důvodům, proč nedoplňoval dokazování dalším znaleckým posudkem, případně výpověďmi rodičů otce, okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku; k věci samé uvedl, že poměry nezletilé N. byl upravovány i pro dobu do rozvodu manželství rodičů v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 zákona o rodině. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že rodiče spolu nežijí (což nelze zaměňovat s tím, že rodiče bydlí ve stejném bytě) a o úpravě výchovy a výživy dítěte se nedohodli. V daném případě soud dospěl k závěru, že střídavá výchova nezletilé N. by rozhodně nebyla v jejím zájmu a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku. K námitce, že styk otce s nezletilou měl být upraven mnohem šířeji, soud uvedl, že úpravou styku nelze obcházet institut střídavé výchovy.

Dne 19. 4. 2004 Ústavní soud obdržel stejnopis rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2004, čj. 20 C 337/2001-94, kterým bylo manželství Š. B. a J. B., rozené J. uzavřené dne 13. 12. 1997 před ÚMO Plzeň 3, rozvedeno. Podle sdělení soudní kanceláře příslušného senátu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2004 rozsudek dosud nenabyl právní moci z důvodu odvolání jednoho z účastníků tohoto řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce, tj. příslušnost soudu a soudce, není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu; součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů (srov. III.ÚS 29/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 24, nález č. 153). Porušení práva na zákonného soudce tedy nelze úspěšně tvrdit, pokud byl jednající soudce ustanoven k projednání a rozhodnutí věci platným rozvrhem práce soudu. Pokud měl v projednávané věci stěžovatel pochybnosti o správně určené příslušnosti soudu, mohl a měl předestřít tuto námitku k posouzení nejprve obecným soudům, a to i s ohledem na ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, podle kterého, byl-li soud nesprávně obsazen, jde o zmatečnost. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Takto vyjádřený princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Z vyžádaného soudního spisu, jakož i z ústavní stížnosti, nevyplývá, že by stěžovatel nesprávným obsazením soudu argumentoval, a proto Ústavnímu soudu nezbývá než ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou právě z důvodů shora uvedených.

Obdobný závěr Ústavní soud zaujímá i k námitce o změně zástupce opatrovníka, kterou stěžovatel odůvodnil tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 19. 12. 2001, čj. 18 P a Nc 276/2001 (18 Nc 103/2001-9), Okresní soud Plzeň-město ustavil město Plzeň opatrovníkem nezletilé N. B. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by se proti němu stěžovatel odvolal. Pakliže stěžovatel měl pochybnosti o objektivitě zástupce opatrovníka (pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dítěte), měl je uplatnit v řízení před obecnými soudy, a nikoliv až v ústavní stížnosti. Každé uplatnění práva podléhá v řízení před orgány veřejné moci určitým procesním pravidlům, která nelze přehlížet nebo opomíjet. Uplatnění práva je tak úzce spojeno s procesním postupem, který si účastník řízení zvolí a za který nese svoji odpovědnost, s rizikem, že nova vznesená v ústavní stížnosti nebudou s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti připuštěna. V projednávaném případě je třeba vzít navíc v úvahu, že stěžovatel v podstatě podjatost zástupce opatrovníka netvrdil a nedoložil relevantními důkazy, nýbrž uvedl, že změnu v osobě jednotlivých pracovnic orgánu sociálně právní ochrany dítěte vnímá jako důsledek možné vazby na nadřízeného jeho manželky.

Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy oponuje závěrům znaleckého posudku znalce M. a nesouhlasí s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho dalším důkazním návrhům. Z toho vyvozuje nesprávné rozhodnutí o rozsahu styku s nezletilou dcerou, které ho ve svém důsledku dle jeho názoru omezuje v rodičovských právech zaručených v čl. 32 odst. 1, 4 Listiny. K těmto tvrzením Ústavní soud považuje v projednávaném případě za nezbytné připomenout svoji dosavadní judikaturu, ve které opakovaně vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti přezkum legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, stejně jako na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud obecné soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. III.ÚS 23/93, publ. in ÚS, svazek 1, nález č. 5). Ústavní soud rovněž, s odkazem na princip nezávislosti obecných soudů a z něho vyplývající zásadu volného hodnocení důkazů, zaujal stanovisko, že pokud obecné soudy respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. tamtéž). Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in ÚS, svazek 3, č. 34), ve kterém rozvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR. K tomu však v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vyšly při svém rozhodování mimo jiné i ze znaleckého posudku a výpovědi znalce PhDr. M., z psychologické zprávy PhDr. J. a odborného vyjádření PhDr. N., CSc., a že v rozhodnutí uvedly, jak se k těmto důkazům staví, resp. jak je hodnotí. Skutečnost, že stěžovatel prostřednictvím odborného vyjádření PhDr. N., CSc., závěry znalce PhDr. M. zpochybnil, nemůže vést k závěru o neústavním postupu a rozhodnutí obecných soudů, neboť posudek, stejně jako výhrady proti němu, byly předmětem jejich závěrečných úvah, které následně vyústily do závěru o tom, že další dokazování formou revizního znaleckého posudku či výslechu rodičů stěžovatele není nutné a proč. Ústavní soud připomíná, že zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o.s.ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho vyplývající povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru, jestliže z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit (srov. III.ÚS 150/93, publ. in ÚS, svazek 2, nález č. 49). Procesnímu právu účastníka označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné pro prokázání svých tvrzení, odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal (srov. III.ÚS 61/94, publ. in ÚS, svazek 3, nález č. 10). Pokud existuje rozpor mezi provedenými důkazy, je věcí soudu, jak s ním naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. hodnotit a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§ 132 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř. (srov. III.ÚS 150/93, publ. in. ÚS, svazek 2, nález č. 49). Tak se také v projednávané věci stalo.

Z pohledu ústavněprávního lze tedy obecně definovat podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, tak, že lze vyčlenit případy důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých či případy svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci však Ústavní soud takto naznačená ústavněprávní pochybení v postupu obecných soudů neshledal a po celkovém náhledu na argumentaci stěžovatele dospěl k závěru, že její jádro tvoří v podstatě opakovaný nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů. To však samo o sobě důvod k zásahu Ústavního soudu nezakládá.

K námitce o porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, podle kterého rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena, a čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rovině jednoduchého práva při rozhodování o zájmech nezletilé N. B. pochybily. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svojí nezletilou dcerou v době, kdy dochází k nesouladu mezi ním a matkou dítěte. Jsou to však především rodiče, pro které by měl být nikoliv jejich, ale zájem dítěte předním hlediskem při jakémkoliv rozhodování, které se jejich dítěte dotýká. V daném případě však rodiče nebyli schopni se o výchově svého dítěte dohodnout, a proto k návrhu matky i otce rozhodl soud. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.) zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Jak shora uvedeno, obecné soudy své povinnosti řádně dostály.

Ústavní soud stojí na stanovisku, že zájmy nezletilé nemohly by být podpořeny kasací stěžovaných rozsudků a vyžadováním dalších znaleckých posudků; tyto zájmy naopak nejlépe by naplnilo alespoň relativní uspořádání rozjitřených vztahů rodičů. Jakkoliv žádný soud není schopen takovéto uspořádání zajistit, je vhodné připomenout, že jsou to rodiče (nikoliv soudy či znalci), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

Na závěr Ústavní soud uvádí, že nepovažoval v této věci za nezbytné ustanovit nezletilé N. B. jako vedlejší účastnici pro řízení před Ústavním soudem opatrovníka ani vyžadovat od vedlejší účastnice - matky nezletilé, vyjádření, neboť při závěru Ústavního soudu o nepřípustnosti, resp. zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a z toho vyplývajícího odmítavého výroku, se rozhodnutí Ústavního soudu práv (pokud jde o matku i povinností) vedlejších účastnic nastolených rozhodnutím obecných soudů nikterak nedotýká. Ustanovení opatrovníka a vyžádání obligatorního zastoupení nezletilé i její matky advokátem pro řízení před Ústavním soudem (pokud by se tohoto postavení vedlejší účastnice nevzdaly) by se tak jevilo jako formální.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její nepřípustnosti, a ve zbytku podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. května 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.