IV. ÚS 585/11
IV.ÚS 585/11 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Ing. J. R., právně zastoupené advokátem JUDr. Lukášem Kuboňem, Choteč 64, Choteč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. 30 Cm 40/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 346/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2075/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 Sm 217/2005. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 5 Cmo 346/2007 tak, že usnesení Městského soudu změnil v tom smyslu, že se obnova řízení povoluje. Usnesením ze dne 19. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1227/2008 Nejvyšší soud výše citované usnesení vrchního soudu zrušil, přičemž tento následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Návrhem ze dne 31. 3. 2006 se žalovaná domáhala obnovy řízení sp. zn. 30 Sm 217/2005 s odůvodněním, že vydáním směnečného platebního rozkazu na základě kopie směnky nebyly splněny formální předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu. Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatelka nové skutečnosti, které nemohla bez své viny použít v původním řízení. Městský soud dospěl v ústavní stížnosti napadeném usnesení k závěru, že rozhodování soudu o směnečném platebním rozkazu na základě pouhé kopie směnky, je nesporné. Dále konstatoval, že platební rozkaz byl stěžovatelce doručen dne 26. 9. 2005 a opětovně spolu s žalobou předán dne 1. 3. 2006. Tím, že žalovaná nepodala proti platebnímu rozkazu námitky, dala dle náhledu soudu prvního stupně najevo své ztotožnění s obsahem závazku. Důvodem pro odmítnutí návrhu na obnovu řízení však bylo přesvědčení městského soudu o tom, že nenastaly žádné nové skutečnosti a ani nebyly doloženy žádné nové důkazy, o jejichž existenci nemohla žalovaná vědět po doručení platebního rozkazu. Vrchní soud uvedené usnesení městského soudu změnil tak, že obnovu řízení povolil, k podanému dovolání však bylo toto usnesení zrušeno, neboť je věcí žalované, aby po doručení směnečného platebního rozkazu učinila vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, pro zjištění okolností nezbytných k podání relevantních námitek proti tomuto rozkazu. Skutečnost, zda žalobce soudu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu předložil i prvopis směnky, je přitom zjistitelná pouhým nahlédnutím do spisu. Naopak akceptace právního názoru vrchního soudu by ve svých důsledcích znamenala, že okolnosti, které byly dány v okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu a které jeho vydání bránily, by byly pro žalované "neznámé" vždy, a to jen proto, že žalovaná nedbala svých práv. Vrchní soud se ve svém ústavní stížností napadeném usnesení cítil být vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelka se se závěry obecných soudů neztotožnila a podala si předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že jak vrchní, tak i Nejvyšší soud se shodly na tom, že dotčený směnečný platební rozkaz byl vydán v rozporu se zákonem. Dle jejich mínění to však ještě není důvod pro povolení obnovy řízení, a to z důvodu absence nových skutečností a nových důkazů. Nejvyšší soud se tak dopouští vůči stěžovatelce přílišné přísnosti. Stěžovatelka nehodlá akceptovat stav, kdy nezákonné rozhodnutí zůstane platné a vykonatelné. Dle jejího mínění se v předmětném případě nejedná o případ, kdy by nevyužila řádného opravného prostředku, a poté se snažila své opomenutí nahradit podáním návrhu na obnovu řízení. Stěžovatelka neměla povinnost zjišťovat, zda Městský soud v Praze měl či neměl při rozhodování k dispozici originál směnky. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že jde o pouhé nesprávné skutkové zjištění jako každé jiné, zastává stanovisko, že součástí zásady vigilantibus iura není ověřovat, že směnečný soud viděl směnku, když vydáním směnečného platebního rozkazu soud tacite et implicite říká, že ji viděl. Stěžovatelka uvádí, že i kdyby udělala vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, nezjistila by pouhým nahlédnutím do spisu, že žalobce s návrhem nepředložil i prvopis směnky. Za situace, kdy nebyla prokázána existence směnky, považuje stěžovatelka dotčený směnečný platební rozkaz za výraz justiční zvůle a svévole. Stěžovatelka je hluboce přesvědčena o tom, že bez své viny nemohla dnes namítanou skutečnost uplatnit již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Pro potřeby rozhodnutí o tom, zda povolit obnovu řízení, musí být hodnoceny tvrzené skutečnosti a navržené důkazy. Toto hodnocení ale nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Jinými slovy: Jde o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy. Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Posouzení této otázky zřetelně překračuje jeho účel.

Při posuzování předmětného případu nelze výše uvedené závěry ztrácet ze zřetele, neboť rozsah přezkumu podmínek pro obnovu řízení nelze ztotožňovat s námitkami, které mohla stěžovatelka vznést v podaném odporu. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že i kdyby nahlédla do spisu včas, neměla by možnost vadu řízení odhalit. Důvodem je pak především ta skutečnost, že v případě řádného postupu soudu by byl na kopii směnky vyznačen odkaz na uložený originál. Pokud by kopie směnky odkaz neobsahovala, mohla by tato skutečnost ve stěžovatelce vzbudit pochybnost o předložení originálu směnky. To vše by bylo ovšem možné pouze a jedině za předpokladu, že by stěžovatelka vystupovala v řízení aktivně a na svá práva nerezignovala. Pochybení nalézacího soudu tedy není vadou, kterou stěžovatelka nemohla zjistit již v rámci směnečného řízení. Jelikož obecné soudy své závěry řádně zdůvodnily, nespatřuje Ústavní soud v jejich postupu stran nepovolení obnovy řízení ničeho protiústavního.

Vznáší-li stěžovatelka otázku spravedlnosti soudního řízení, nutno konstatovat, že Ústavní soud se může zabývat naplněním kautel spravedlnosti toliko v souvislosti s řízením o povolení obnovy řízení, v němž žádné pochybení neshledal.

Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že pochybení nalézacího soudu při vydávání směnečného platebního rozkazu je zjevné, neboť předložení originálu směnky je zákonným požadavkem pro vydání směnečného platebního rozkazu. Nicméně výše uvedené neznamená, že nesplněním zákonného požadavku došlo též k narušení kautel obecné spravedlnosti. Důvodem je pak především ta skutečnost, že stěžovatelka samotnou existenci směnky nezpochybnila a své výhrady směřovala pouze a jedině proti postupu soudu, který se nepřesvědčil o tvrzení věřitele nahlédnutím do originálu směnečné listiny. Stěžovatelka netvrdí, že mezi kopií směnky, na jejímž základě rozhodoval soud, a originálem směnky, panuje rozpor, případně netvrdí, že má směnka vady, že ji nepodepsala apod.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.