IV. ÚS 571/09
IV.ÚS 571/09 ze dne 31. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky PF Postforming, s. r. o., se sídlem Janovice 80, Velká Bíteš, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem AK Machánek, Zach a partneři, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 7, proti rozsudku pro zmeškání Krajského soudu v Brně č. j. 36 Cm 192/2002-36 ze dne 10. 4. 2008 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 414/2008-75 ze dne 11. 12. 2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Dne 12. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (doplněná podáním z 15. 1. 2010) splňující podmínky projednatelnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen ústavní princip zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a dále její základní subjektivní právo na spravedlivý proces, garantované jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zahrnující i požadavek projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

K porušení tohoto základního práva mělo podle stěžovatelky dojít v řízení, v němž byla stěžovatelce v záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu pro zmeškání stanovena povinnost zaplatit žalobkyni tam specifikovanou částku. Tento rozsudek stěžovatelka v mezidobí navrhla zrušit postupem podle § 153b odst. 4 o.s.ř. Tento její návrh byl však usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2008 č. j. 36 Cm 192/2002-49 zamítnut (právě citované usnesení pak stěžovatelka napadla odvoláním, citované usnesení ale bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 29. 7. 2008 č. j. 5 Cmo 278/2008-66 potvrzeno; obě citovaná usnesení pak stěžovatelka napadla ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu ze 14. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2461/08 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu se stěžovatelka také odvolala, ale vrchní soud tento rozsudek potvrdil (srov. v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 11. 12. 2008 č. j. 5 Cmo 414/2008-75), k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud následně konstatoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 11. 12. 2008 není založeno na otázce zásadního právního významu - dovolání tedy není přípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 11. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2943/2009).

Podstatou právě projednávané ústavní stížnosti (jakož i ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2461/08) je pak stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, když ten neinformoval stěžovatelku o nařízeném jednání a vyrozumění o jednání zaslal pouze právnímu zástupci stěžovatelky, kterýžto ale stěžovatelku v té době již nezastupoval, stěžovatelka tedy nebyla o nařízeném ústním jednání informována - bývalý právní zástupce totiž informaci o nařízeném ústavním jednání stěžovatelce nepředal a soud o ukončení právního zastupování stěžovatelky informoval s takřka dvouměsíčním zpožděním.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba v prvé řadě konstatovat, že ústavní stížnost právě projednávaná je prakticky totožná s ústavní stížností téže stěžovatelky, jež byla odmítnuta zmíněným usnesením Ústavního soudu ze 14. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2461/08 - je tomu tak mj. proto, že obě ústavní stížnosti souvisejí se shodným soudním řízením a vycházejí ze shodného skutkového stavu. Není proto nutné jakkoli podrobně opakovat jak námitky stěžovatelky, tak vlastní ústavněprávní argumentaci Ústavního soudu, neboť IV. senát Ústavního soudu se zcela ztotožňuje s právním názorem II. senátu Ústavního soudu. Upozorňuje-li stěžovatelka v právě projednávané ústavní stížnosti poněkud důrazněji na průtahy, jež řízení před obecnými soudy provázely, pak ani IV. senát Ústavního soudu se touto námitkou nemohl věcně zabývat už jen proto, že stěžovatelka nevyužila procesních prostředků daných jí zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (kdy opak se z ústavní stížnosti nepodává). Tento zákon totiž s účinností od 27. 4. 2006 umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

Ze všech důvodů výše uvedených tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Neshledal rovněž důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.