IV. ÚS 57/04
IV.ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004

N 144/35 SbNU 37
Odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 12. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 ve věci ústavní stížnosti R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 8. 10. 2003 sp. zn. 19 Co 60/2002 o povinnosti zaplatit stanovenou částku z titulu provedených prací na základě smlouvy o dílo.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003 č. j. 19 Co 60/2002-75 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2004, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003 č. j. 19 Co 60/2002-75. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 209/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou u obecného soudu domáhal vydání rozhodnutí ukládajícího vedlejšímu účastníkovi zaplatit mu přesně stanovenou částku z titulu prací provedených na základě smlouvy o dílo. Soud prvního stupně ohledně části žalované částky řízení zastavil, ohledně části další žalobě vyhověl, když zároveň rozhodl i o úhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně rozhodl ve věci po jednání konaném dne 8. 10. 2003, v němž bylo přečteno odvolání žalovaného (tj. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), k dotazu soudu zástupci obou stran sdělili, že další návrhy na dokazování nevznáší, v závěrečných návrzích pak právní zástupce žalovaného, odkazuje na odvolání, navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně, a to zamítnutím žaloby v plném rozsahu, právní zástupce žalobce pak navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen (spis Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 209/98).

Soud odvolací ve svém rozsudku ze dne 8. 10. 2003 č. j. 19 Co 60/2002-75 pak změnil výrok rozhodnutí nalézacího soudu, kterým bylo zčásti žalobě vyhověno a v této části žalobní návrh stěžovatele zamítl. Zároveň změnil i rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně úhrady nákladů řízení.

Poté, co v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v daném případě soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, dospěl ale Krajský soud v Brně k závěru, že z něj nevyvodil správný právní závěr. Městský soud v Brně ve svých skutkových zjištěních uvedl, že žalobce, tj. stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, provedl dílo, vady vytknuté vedlejším účastníkem opravil a dílo mu fakticky předal, aby ten je následně předal stavebníkovi, pročež mu vznikl nárok na zaplacení zbývající ceny tohoto díla. Odvolací soud se ale s těmito závěry "zcela neztotožnil". Konstatoval přitom, že "skutečnost, že vady díla byly opraveny, byla potvrzována svědkem B., otcem žalobce, svědkem B., který tehdy na zakázce pracoval, a svědkem H., kamarádem žalobce. Soud prvního stupně se však dostatečně nevypořádal s výpověďmi svědků M. H. a J. R. Svědek Ing. M. H. prováděl na stavbě autorský dozor a jednoznačně uvedl, že vytknuté vady nebyly na díle dosud odstraněny, a jeho výpověď je potvrzována i svědkem J. R., který na stavbě vykonával stavební dozor nájemníků. Výpovědi těchto svědků považuje odvolací soud za objektivnější, neboť žádný z těchto svědků nebyl osobně na věci zainteresován, zatímco svědkové slyšení k návrhu žalobce byli buď v osobním nebo pracovním vztahu k žalobci.". Na základě takto vyložené argumentace odvolací soud "po zvážení všech výpovědí svědků dospěl k závěru, že výpovědi svědků M. H. a J. R. potvrdily, že vytknuté vady díla nebyly žalobcem odstraněny, a proto žalobci nevznikl nárok na doplatek ceny díla (§ 564, § 439 odst. 4 obch. zák.)", pročež žalobu na zaplacení přesně označené částky s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zamítl.

V ústavní stížnosti je odvolacímu soudu vytýkáno, že není zřejmé, z čeho vyvodil kamarádský vztah mezi stěžovatelem a svědkem H., dále že nepřihlédl k řádnému zkolaudování stavby a jejímu předání bez závad investorovi, který nereklamoval žádné vady, jakož i nezohlednění dohody o proplacení faktury za provedené práce. V postupu krajského soudu, jenž dle něj odkazoval na důkazy, které nemají oporu v zákoně, přihlížel pouze k důkazům svědčícím ve prospěch žalovaného, tj. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, a nepřihlédl k důkazům dalším, spatřuje stěžovatel dotčení v základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. 3. 2004 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu uvádí, že není pravda, že by odvolací soud pominul výpovědi svědků, kteří svědčili ve prospěch stěžovatele. Konstatuje, že soud hodnotil i tyto výpovědi a dospěl k závěru, že tyto svědecké výpovědi jsou méně věrohodné něž výpovědi svědků M. H. a J. R. Vyslovuje přesvědčení, dle kterého hodnocení důkazů je právem a povinností obecných soudů, přičemž není dle ní zřejmé, co stěžovatel mínil tím, že důkazy, na které odvolací soud odkazoval, nemají oporu v zákoně, neboť důkaz výpovědí svědka patří mezi důkazy, s nimiž občanský soudní řád počítá.

Nadto předsedkyně senátu 19 Co Krajského soudu v Brně připomíná, že "Ústavní soud České republiky netvoří navíc další instanci v soustavě obecných soudů a není účelem řízení o ústavní stížnosti další přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů.".

V závěru svého vyjádření účastník řízení trvá na tom, že v předmětném řízení nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele, pročež navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost R. B. zamítl.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 9. 9. 2004, účastník řízení ve vyjádření ze dne 3. 3. 2004 a vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 22. 9. 2004 souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 213 odst. 1 a § 220 odst. 1 o. s. ř.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva.

Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. zakládá tzv. úplnou jurisdikci odvolacích soudů v občanském soudním řízení, zakotvuje jejich oprávnění přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu, tj. zakotvuje apelační povahu odvolací instance.

Ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. pak umožňuje odvolacímu soudu změnit rozhodnutí nalézacího soudu v případech, v nichž soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům.

Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.

Jakkoli Krajský soud v Brně v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí sledoval dikci ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. a konstatoval tudíž na straně Městského soudu v Brně správnost zjištěného skutkového stavu a nesprávnost přijatých právních závěrů, poté, co rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakoval, svůj odlišný právní názor opřel o odlišně zjištěný skutkový stav. Ostatně tuto skutečnost dostatečně srozumitelně i explicitně vyjádřil, když uvedl, že "po zvážení všech výpovědí svědků dospěl k závěru, že výpovědi svědků M. H. a J. R. potvrdily, že vytknuté vady díla nebyly žalobcem odstraněny".

Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené okolnosti Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Brně ustanovení § 213 odst. 1 a § 220 odst. 1 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je sám opakoval.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud v dosavadní judikatuře vztáhl identické porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 275/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 79) konstatoval následující: "Podle § 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud v posuzované věci z tohoto zákonného postupu vykročil, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy."

Důkazní řízení obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

V posuzované věci na základě takto vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je sám opakoval, omezil práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad důkazního řízení - zásady ústnosti a přímosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny).

Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2003 č. j. 19 Co 60/2002-75 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Toliko jako obiter dictum považuje Ústavní soud za důvodné reagovat na vyjádření účastníka řízení, dle něhož "Ústavní soud České republiky netvoří navíc další instanci v soustavě obecných soudů a není účelem řízení o ústavní stížnosti další přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů.".

Se zpochybňováním pravomoci Ústavního soudu, a to konkrétně pravomoci přezkoumávat pravomocná rozhodnutí obecných soudů, se zatím bylo lze setkat pouze v několika vyjádřeních Nejvyššího soudu v řízeních o ústavních stížnostech, kterými byla napadena protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to toliko na počátku let devadesátých. V těchto vyjádřeních Nejvyšší soud zaujal názor, dle něhož jednak obecné soudy nejsou orgány veřejné moci, a jednak Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a tudíž není oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí (s výjimkou případů, kdy je s ústavní stížností spojen návrh na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení). Ústavní soud dle názoru obsaženého v těchto vyjádřeních si pravomoc přezkumu ve vztahu k obecné justici na sebe "atrahoval". Na tato vyjádření Ústavní soud reagoval poprvé již v prvním roce svého působení (ve věci sp. zn. I. ÚS 131/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 18), když v odůvodnění nálezu v dané věci konstatoval, že z hlediska ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není pochyb, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy je i Nejvyšší soud orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní, a že příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli pochybnost. V návaznosti na uvedený závěr Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 337/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 143; vyhlášen pod č. 84/1999 Sb.) dále uvedl: "Ústavní soud opakovaně poukazuje na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, dle něhož Ústavní soud rozhoduje i o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Dle čl. 2 odst. 1 Ústavy je státní moc vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní", přičemž vymezení soustavy soudů je zakotveno v čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud v daném nálezu dále konstatoval: "S ohledem na uvedené ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy nutno proto interpretovat i příslušná ustanovení zákona o Ústavním soudu. Pokud Ústava i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu používají pojem orgánu veřejné moci a nikoli orgánu státního, lze tento interpretovat jednak doktrinárně a jednak pozitivněprávně. Doktrinárně, a to bez jakékoli pochybnosti, pojem orgánu veřejné moci zahrnuje orgány státní a dále orgány samosprávné. Z této koncepce vychází i Ústava, která postavení samosprávných orgánů upravuje v hlavě sedmé. Pozitivněprávně lze pojem orgánu veřejné moci, a to opět bez jakýchkoli pochybností, odvodit z ustanovení § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož účastníkem řízení je kromě stěžovatele státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Tím je normativně dáno začlenění státních orgánů pod pojem orgánů veřejné moci. Podřazení soudů ... pod pojem státního orgánu je pak normativně zakotveno v již zmiňovaných čl. 2 odst. 1 a čl. 90 a násl. Ústavy."

Je s podivem, že po jedenácti letech působení je Ústavní soud ze strany obecného soudu, konkrétně předsedkyně senátu 19 Co Krajského soudu v Brně, konfrontován s právním názorem, jenž nejen nereflektuje platnou ústavní a zákonnou úpravu ústavního soudnictví, nýbrž, a to zejména, jemuž uniká smysl a účel ochrany základních práv a svobod institutem přezkumu rozhodnutí obecných soudů v řízení o ústavních stížnostech.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.