IV. ÚS 569/12
IV.ÚS 569/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. J., právně zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Ruská 87/11, směřující proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování Opava ze dne 7. listopadu 2011, č.j. KRPT-37222-4/TČ-2011-070671-40, a Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 14. prosince 2011, č.j. 2 ZT 368/2011-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 206 odstavců 1 a 4 písmeno d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve dnech 12. a 25. listopadu 2010, v obci Brezno, ve Slovenské republice. Stížnost stěžovatele státní zástupce Okresního státního zastupitelství napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel ve své původní, nekvalifikované, ústavní stížnosti zrekapituloval situaci a uvedl, že ačkoliv jeho trestní stíhání je nepřípustné, státní zástupce takovou námitku odmítl a v řízení se nadále pokračuje. Státní zástupce odkázal na ustanovení § 389 trestního řádu, což je podle stěžovatele nesprávná interpretace, neboť toto ustanovení se týká obviněného předaného z ciziny, v jeho případě však došlo k vydání na základě Evropského zatýkacího rozkazu, a na místě tedy byl postup dle § 406 trestního řádu. K samotným důvodům trestního stíhání pak stěžovatel uvedl, že jeho podvod je spatřován výhradně v tom, že nedostál závazkům ze smlouvy tím, že neodpovídal na urgence poškozeného. To však nebylo možné, neboť stěžovatel se nacházel ve výkonu trestu, přičemž i řízení předcházející trestu porušilo jeho základní práva a svobody.

Poté, co byly odstraněny vady ústavní stížnosti, stěžovatel upřesnil, že v napadeném usnesení státní zástupce analogicky odkázal na § 389 trestního řádu. Tím však byla užita analogie v neprospěch stěžovatele, což trestní řízení vylučuje.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Policie České republiky, č.j. KRPT-37222-37/TČ-2011-070671-40, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Z předložených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. února 2007, č.j. 1 T 256/2006-344, shledán vinným pro trestné činy zpronevěry dle § 248 odstavce 1 a 2 trestního zákona a pojistného podvodu dle § 250a odstavce 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženém na zkušební dobu pěti let. Následně byl Okresním soudem v Novém Jičíně ze dne 27. listopadu 2009, č.j. 20 T 143/2009-132, shledán vinným z trestného činu zpronevěry dle § 248 odstavce 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin. Odvolaní stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. července 2010, č.j. 4 To 77/2010-196 zamítl, dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. května 2011, č.j. 4 Tdo 465/2011-25, odmítl. S ohledem na to rozhodl Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 6. prosince 2010, č.j. 1 T 256/2006-442, že se stěžovatel neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody. Následně stěžovatel prchl mimo území České republiky. Na základě Evropského zatýkacího rozkazu byl stěžovatel vypátrán a zadržen na území Slovenské republiky.

Prokurátor Krajskej prokuratúry v Žiline, usnesením ze dne 30. června 2011, č.j. 2 KPt 22/11-31, rozhodl o vykonání Evropského zatýkacího rozkazu (vydaného Okresním soudem v Prostějově dne 9. června 2011, sp. zn. 1 T 256/2006) za účelem vydání stěžovatele do České republiky k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let, 10 měsíců a 9 dní. V řízení o Evropském zatýkacím rozkazu před Krajskou prokuraturou v Žilině stěžovatel uvedl, že souhlasí s vydáním do České republiky a dále, že se dle § 31 odstavce 1 zákona č. 154/2010 Zb., o európskom zatýkacom rozkaze (§ 406 trestního řádu) nevzdává zásady speciality a trvá na jejím dodržení.

Tato zásada zaručuje vydávajícímu státu, že nehrozí vyžadované osobě, aby v jiném státu mohla být stíhána, omezena na svobodě či osobní svobody zbavena pro jiný trestný čin, který spáchala před vydáním, vyjma činu pro který je vydávána, pokud se takového práva vydávaná osoba nevzdá, případně nenastane jiná zákonem předvídaná okolnost. Výhrada speciality tedy zachovává právo vydávajícího státu o takových trestných činech rozhodovat v souladu s vlastním právním řádem. V projednávaném případě se stěžovatel nevzdal této zásady, a proto jej nebylo možné stíhat v České republice pro jiný trestný čin, který by spáchal před vydáním. V opačném případě by došlo k zásahu do oprávnění Slovenské republiky o takovém jednání rozhodnout v souladu se slovenským právním řádem. Proto má stěžovatel za to, že trestní stíhání je vyloučeno, neboť pro tento trestný čin vydán nebyl.

Napadená rozhodnutí o zahájení trestního stíhání mají ale svůj základ v rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 12. října 2011, č.j. ZN 526/2011-5, o převzetí trestní věci z ciziny. Tím státní zástupce rozhodl o žádosti Okresnej prokuratúry Brezno ze dne 2. září 2011, č.j. 2 Pv 411/11-5, o převzetí trestního řízení - trestního oznámení. K tomuto převzetí došlo na základě čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních vyhlášené formou sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 550/1992 Sb., a v souladu s § 447 trestního řádu.

Stěžovatel byl vydán do České republiky ze Slovenska, a to na základě Evropského zatýkacího rozkazu, a následně byla Česká republika požádána i o převzetí trestního stíhání, které bylo započato na Slovensku. Státní zástupce v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na ustanovení § 389 odstavec 3 trestního řádu, podle kterého je možné v projednávaném případě stěžovatele v České republice trestně stíhat.

Na rozdíl od Slovenské republiky, kde je Evropský zatýkací rozkaz upraven samostatným zákonem, byla daná úprava téže problematiky včleněna do již existujícího trestního řádu. Tím došlo v obou zemích k realizaci Rámcového rozhodnutí Rady evropské unie č. 2002/584/JVV, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Nejednalo se totiž, podle Smlouvy o Evropské unii, o vnitrostátně přímo aplikovatelný předpis, ale normu vyžadující plnou transpozici do vnitrostátního práva v každém státě Evropské unie. Bylo tedy na jednotlivých státech, jak je implementují do svého právního řádu. Česká právní úprava začlenila tuto problematiku do trestního řádu do Části čtvrté, Hlavy dvacáté páté - Právní styk s cizinou. Tato část byla včleněna novelou trestního řádu č. 539/2004 Sb. Hlava dvacátá pátá se dále dělí na oddíl druhý - Vydávání (§§ 383-402 trestního řádu) a oddíl třetí - Zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu (§§ 403-422 trestního řádu). Tyto oddíly upravují obdobnou problematiku, přičemž oddíl třetí je speciální implementací Rámcového rozhodnutí. Tato specialita je patrná i z ustanovení § 403 odstavce 3 trestního řádu, který stanoví, že ustanovení druhého oddílu se užijí jen tehdy, nestanoví-li oddíl třetí jinak.

Pokud tedy státní zástupce odkázal na ustanovení § 389 odstavec 3 trestního řádu, týkajícího se speciality, a tato problematika (postoupení trestního stíhání po vydání osoby dle Evropského zatýkacího rozkazu) není upravena ve třetí části v § 406 trestního řádu, učinil tak v souladu se zákonným oprávněním, umožňující aplikaci obecnou, není-li speciální. Za dané situace tedy Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel předložil relevantní námitku, která by svědčila o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k zásahu do základních práv stěžovatele.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve věci byla Okresním státním zastupitelstvím v Opavě podána obžaloba dne 9. února 2012, č.j. 2 ZT 368/2011-22, Okresní soud v Opavě o věci dosud nerozhodl, hlavní líčení ve věci, vedené pod sp. zn. 19 T 16/2012, má proběhnout dne 17. července 2012.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.