IV. ÚS 569/10
IV.ÚS 569/10 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem AK Kopřiva & Penka, se sídlem v Brně, Zahradnická 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 2 Nc 1199/2006-6 ze dne 28. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 1. 3. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal konstatování, že doručením platebního rozkazu Okresního soudu v Praze - západ sp. zn. 21 Ro 507/2005 ze dne 19. 7. 2005 jiné osobě než stěžovateli byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu tak bylo znemožněno podat proti předmětnému platebnímu rozkazu opravný prostředek a k dané věci se vyjádřit. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") č. j. 2 Nc 1199/2006-6 ze dne 28. 6. 2006, jímž byla na základě zmíněného platebního rozkazu nařízena exekuce na majetek stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že on sám platební rozkaz nikdy nepřevzal, o jeho existenci se dozvěděl až dne 25. 8. 2009 v souvislosti s doručením usnesení o nařízení exekuce. Dle jeho přesvědčení došlo při doručování platebního rozkazu k závažnému pochybení doručujícího orgánu, v jehož důsledku převzal předmětnou písemnost místo něj někdo jiný, a to nejspíše jeho mladší bratr. Stěžovatel na podporu svých tvrzení poukázal na skutečnost, že mu dle záznamu Policie České republiky měla být údajně zásilka předána v bytě jeho matky v H., stěžovatel však již v té době bydlel delší čas v B. a do H. jezdil pouze na občasné krátké návštěvy, jevilo se proto velmi nepravděpodobným, že by jej tam Policie České republiky zastihla. Nebylo ostatně vůbec zřejmé, proč Policie ČR doručovala stěžovateli písemnost právě na tuto adresu, prostým dotazem na dodavatele elektřiny nebo plynu bylo možno zjistit, že stěžovatel byl přihlášen na adrese B. Stěžovatel rovněž konstatoval, že na doručence chybí číslo občanského průkazu a místo podpisu se na ní nachází jen jednoduchá parafa, a předložil čestná prohlášení své matky a svého bratra. Jelikož lhůta pro podání opravného prostředku uběhla dříve, než se stěžovatel o existenci platebního rozkazu dozvěděl, neměl jinou možnost než domáhat se svého práva na projednání věci nezávislým soudem cestou ústavní stížnosti. Ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce stěžovatel poznamenal, že nebyl-li platební rozkaz řádně doručen, nemohl nabýt právní moci a nemůže tedy být na jeho základě ani vedeno exekuční řízení. Z takto vyložených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.

Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ačkoliv stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv především v pochybení při doručování platebního rozkazu, v petitu ústavní stížnosti navrhl ke zrušení výslovně toliko usnesení okresního soudu č. j. 2 Nc 1199/2006-6 ze dne 28. 6. 2006. Jak Ústavní soud zjistil ze sdělení okresního soudu ze dne 5. 3. 2010, stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dne 4. 9. 2009 odvolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost by nemohla být shledána přípustnou ani pokud jde o samotný platební rozkaz, neboť stěžovatel ve vztahu k němu opět nevyčerpal všechny jemu dostupné procesní prostředky. Jestliže měl stěžovatel za to, že mu platební rozkaz nebyl řádně doručen, mohl proti němu podat odpor v okamžiku, kdy se o jeho existenci dozvěděl, neboť jak sám částečně uvedl v ústavní stížnosti, pochybení při doručování platebního rozkazu by mělo za následek, že lhůta pro podání opravného prostředku vůbec nezačala běžet a rozhodnutí tedy nemohlo nabýt právní moci. Meritorní přezkum okolností, za nichž byl předmětný platební rozkaz doručován, byl ostatně ze strany Ústavního soudu vyloučen i z toho důvodu, že by se jednalo o návrh podaný zjevně po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, neboť počátek zákonné šedesátidenní lhůty by bylo nutno odvíjet nejpozději od okamžiku, kdy se stěžovatel o porušení svých ústavně zaručených práv dozvěděl, tzn. ode dne 25. 8. 2009, přičemž ústavní stížnost byla stěžovatelem podána až dne 1. 3. 2010, tedy opožděně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.