IV. ÚS 561/17
IV.ÚS 561/17 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Milana Blína, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, 506 01, Jičín, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 3 C 150/2011-403, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2017 č. j. 24 Co 411/2016-431, za účasti 1. Krajského soudu v Hradci Králové a 2. Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 22. února 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Milan Blín (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel namítá zásah do jeho práva na svobodu projevu ve smyslu článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Okresní soud v Semilech (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 3 C 150/2011-403 uložil stěžovateli (žalobci), v řízení o vypořádání společného jmění manželů, pořádkovou pokutu ve výši 4 000 Kč.

2) Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce opakovaně učinil vůči soudu hrubě urážlivá podání. Přestože byl žalobce v průběhu jednání před soudem prvního stupně na nevhodnost obsahu svých podání upozorněn prostřednictvím svého právního zástupce, učinil dne 30. října 2016 další takové podání.

3) K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 16. ledna 2017 č. j. 24 Co 411/2016-431 potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně.

4) Odvolací soud přezkoumal dané rozhodnutí a dospěl k závěru, že jednotlivé výrazy, obsažené v podáních žalobce, je třeba hodnotit jako hrubě urážlivé. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, uvedl, že ačkoliv napadené rozhodnutí nespecifikuje jednotlivé výroky žalobce, takový nedostatek jeho odůvodnění nebyl na újmu uplatnění práv žalobce v odvolacím řízení. Žalobci totiž muselo být s ohledem na obsah podání (označených v rozhodnutí soudu prvního stupně) zřejmé, jaké konkrétní výroky naplňovaly kvalifikaci hrubě urážlivého podání. Odvolací soud se dále zabýval i výší pořádkové pokuty, již shledal přiměřenou k četnosti a intenzitě urážlivých výroků žalobce, jakož i k jeho majetkovým poměrům.

III.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s udělením pořádkové pokuty. Namítá, že soud prvního stupně prý ve svém rozhodnutí nijak nevymezil, v čem spočívala urážlivost jeho jednotlivých podání. Z tohoto důvodu označuje stěžovatel soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Stěžovatel se rovněž neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož uvedený dílčí nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (nevymezení toho, v čem spočívala urážlivost jednotlivých podání stěžovatele), nebyl na újmu práv stěžovatele. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že postupem soudu prvního stupně mu bylo fakticky odňato právo podat odvolání. Bez znalosti toho, jaké výroky soud prvního stupně považoval za hrubě urážlivé, nemohl prý stěžovatel odvolacímu soudu předložit své argumenty a řádně podané odvolání odůvodnit. Tím mělo dojít k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces.

Co se týče svobody projevu, má stěžovatel za to, že každé omezení tohoto základního práva musí být vykládáno restriktivně. Domnívá se, že každý člověk má právo vyjádřit své názory, a to i v řízení před soudem. Stěžovatel poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Feldek proti Slovensku ze dne 15. června 2000, stížnost č. 29032/95) z něhož patrně dovozuje, že jeho podání nelze kvalifikovat jako hrubě urážlivá. Ve svých podáních prý pouze vyjádřil svůj názor, který snad nebyl prvoplánově líbivý, nicméně nedosahoval takové závadnosti, aby musel být sankcionován.

Závěrem stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty dle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. se Ústavní soud (mimo jiné) podrobně věnoval ve svém nálezu ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15 pod bodem 46. Závěry přijaté v označeném rozhodnutí se prosadí i v poměrech projednávané věci.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel učinil dne 11. října 2015 (č. l. 297) a 11. září 2015 (č. l. 341) vůči tomuto soudu hrubě urážlivá podání. Z tohoto důvodu byl prostřednictvím svého právního zástupce neformálně upozorněn na jejich nevhodný obsah. Přesto dne 30. října 2016 (č. l. 401) učinil vůči soudu prvního stupně obdobné, tedy hrubě urážlivé podání. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15 dovodil, že přesvědčivé (a tedy i přezkoumatelné) odůvodnění určitého výroku, za nějž se ukládá pořádková pokuta, obvykle vyžaduje, aby byl tento výrok v odůvodnění rozhodnutí uveden. Postačí však, jsou-li tyto hrubě urážlivé výroky v rozhodnutí dostatečně identifikovány, tak aby daná osoba věděla, jaké její výroky jsou předmětem posouzení a měla tak možnost je případně hájit.

V dané věci soud prvního stupně specifikoval jednotlivá písemná podání, která výroky stěžovatele vůči předsedkyni senátu uvedeného soudu obsahovala. Stěžovatel tak v rámci svého odvolání mohl své výroky hájit, protože z obsahu označených podání se tyto zřetelně podávají. Stejně tak mohl stěžovatel požádat předsedkyni senátu o prominutí pořádkové pokuty podle § 53 odst. 2 o. s. ř.; ani jedno však neučinil. Ústavní soud proto nepřijal tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí takový ústavněprávně relevantní deficit nevykazuje.

Co se týče samotného hodnocení výroků stěžovatele adresovaných předsedkyni senátu soudu prvního stupně, jsou tyto dostatečně zřetelně formulovány v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud obsah jednotlivých výroků stěžovatele posoudil ve světle závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15 (bod 36. a následující).

Stěžovatel své výroky zahrnul do písemného podání, u něhož nelze brát ohled na případnou bezprostřednost a impulzivnost, jako je tomu v případě slovního projevu. Z hlediska zaměření obsahu jednotlivých výroků je třeba říci, že tyto směřovaly převážně ad personam, tedy k osobě předsedkyně senátu, zčásti pak k samotnému rozhodování soudu prvního stupně ve věci stěžovatele. Jednotlivé výroky vůči předsedkyni senátu pak napadaly nejen její profesní schopnosti ["je již při vstupu do jednací síně cítit silný zápach diskriminace mužské rasy", "potvrzení bude následně přeposláno soudružce Krejsové k obvodnímu soudu v Semilech, neboť soudružka je již svou velmi složitou a vytíženou prací po mnoha let již tak vyčerpána (...), že si chudák dobrá nedokáže pod tíhou podkladu, spisů, důkazu a pravděpodobně už i její zoufalé potřeby probudit z rudého snu a nesmrtelnosti a odvádět svou aspoň občanskou povinnost (...) dle svého prolhaného slibu (...)" či "již mě lidský amatérismus silně unavuje a soudružka ze Semil také (...) lidský debilismus nemá hranic"], ale zčásti měly až povahu otevřené hrozby ("střílel bych, věšel, ale byl bych asi mnohem více unavený").

Pokud obecné soudy podání stěžovatele dle jejich shora uvedeného obsahu vyhodnotily jako natolik hrubě urážlivá, že považovaly za nutné přistoupit k uložení pořádkové pokuty dle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud považuje jejich závěr nejen za dostatečně odůvodněný a opodstatněný, ale také za ústavně zcela konformní. Právo stěžovatele na svobodu projevu v daném případě bylo uložením pořádkové pokuty omezeno ústavně konformním způsobem, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 750/15 pod bodem 22. a násl.). Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek ESLP ve věci Feldek proti Slovensku, činí tak, aniž by Ústavnímu soudu předkládal jakýkoliv relevantní argument týkající se aplikace uvedeného rozhodnutí v nyní posuzované věci, tj. kvalifikace výroků stěžovatele jako tzv. hodnotových soudů, jejichž pravdivost nelze ověřit provedeným dokazováním.

Ústavní soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel byl již v řízení před soudem prvního stupně zastoupen právním zástupcem (advokátem). Nic mu tak nebránilo, aby své právní názory a postoje k předsedkyni senátu vyjádřil standardním způsobem.

Ústavní soud toliko obiter dictum dodává, že byť uvedení konkrétních výroků v odůvodnění rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty nemusí být nezbytně nutné tam, kde jsou tyto výroky dostatečně identifikovány, je přesto uvedení těchto výroků z hlediska následného přezkumu závěru o jejich hrubé urážlivosti vhodné.

Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů byla zasažena základní práva stěžovatele, proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.