IV. ÚS 560/08
IV.ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009

N 236/55 SbNU 283
K vázanosti soudu dovolacími důvody a k zákazu překvapivého rozhodnutí

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-120 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-124, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a o zamítnutí stěžovatelova dovolání v této věci, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) Barrandov Studio, a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322, Praha 5, a 2) České republiky - Ministerstva financí, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 se ruší, neboť jím a řízením, které jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

1. Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, jimiž mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatele jakožto územně samosprávného celku mít vlastní majetek ve smyslu článku 101 odst. 3 Ústavy.

2. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že důvodnost dovolání založil na nesprávném právním posouzení věci, které spatřoval výlučně v hodnocení otázky vydržení nemovitostí; jiných právních otázek se dovolání ani v nejmenším nedotýká. Nejvyšší soud založil své rozhodnutí o dovolání na nesprávném právním posouzení jiné právní otázky, a to výkladu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž tuto otázku posoudil zcela odchylně od odvolacího soudu, přestože stěžovatel tuto otázku neučinil dovolacím důvodem; stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodem se naopak nezabýval. Takový postup Nejvyššího soudu je dle mínění stěžovatele v rozporu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř., dle kterého lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Vázanost dovolacího soudu dovolacím důvodem uplatněným v dovolání se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.

3. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvody ústavní stížnosti směřují převážně proti rozsudku Nejvyššího soudu, k jehož argumentaci nepřísluší městskému soudu se vyjadřovat. Pokud jde o vydržení sporných nemovitostí v napadeném rozsudku městského soudu, nemá argumentace ústavněprávní rozměr, stěžovatel sleduje přezkoumání právních závěrů obecných soudů Ústavním soudem jakožto další instancí. Předsedkyně senátu dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a má za to, že jím nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele.

4. Předseda senátu Nejvyššího soudu se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti táže, jak měl dovolací soud postupovat, jestliže v souladu se svou dosavadní judikaturou dovodil, že po hmotněprávní stránce nebyly podmínky restituce obce naplněny a že již z tohoto důvodu je přezkum otázky vydržení bezpředmětný. Měl (eventuálně) dovolací soud dovodit, že k vydržení nemohlo dojít, věc vrátit odvolací instanci, aniž by jakkoli naznačil, že určující právní otázka pro rozhodnutí je jiná? Předseda senátu se domnívá, že takový postup by nebyl správný a že je třeba respektovat věcnou závaznost více rozhodných právních aspektů věci, postihne-li dovolatel jen jeden z nich. Nejeví se hospodárné věc vracet odvolacímu soudu proto, že právní otázku nevyřešil správně, pokud jeho skutková zjištění postačují k tomu, aby žalobu zamítl z jiného důvodu, jenž mimo dovolací tvrzení "latentně" dovodil Nejvyšší soud, nýbrž se zdá být procesně vhodnější, aby svůj právní názor otevřeně vyjádřil dovolací soud a podřídil mu i konečné rozhodnutí. K právní otázce nenaplnění restituční podmínky na straně obce předseda senátu uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, který je prezentován v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 280/2004, 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 2411/2006 a dalších. Ve více věcech bylo zjištěno, že konfiskáty ve prospěch obce byly přiděleny těsně před datem 31. 12. 1949 nebo i zpětně od roku 1950, z čehož je zřejmé, že k naplnění skutečných, nikoli formalisticky pojatých, atributů na straně obce nemohlo dojít. Přidělení nemovitostí dne 31. 12. 1949 spadá pod tyto situace, na jejichž spornost reagovala legislativa zákonem č. 114/2000 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb. V ustanovení § 2a odst. 1 novely byly legalizovány příděly i po dni 31. 12. 1949, nicméně k přechodu do vlastnictví obcí mělo dojít dnem 1. 7. 2000 (účinnost novely), přičemž k témuž dni se předpokládalo vlastnictví České republiky. Zákonodárce tedy na straně jedné chtěl zpřístupnit obcím možnost dříve sporných restitucí i se zpožděním, ale na straně druhé nechtěl zasáhnout do vlastnických pohybů v mezidobí, na jejichž základě (i bona fide) mohly nabýt vlastnictví jiné subjekty.

5. Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření uvádí, že hranice přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jsou vymezeny skutečností, že dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem vázán. Je proto nepřípustné, aby dovolací soud zaujímal stanovisko k tomu, jaká je určující právní otázka pro rozhodnutí, pokud se jedná o otázku, která není dovolacím důvodem. Předmětem dovolacího řízení není posouzení správnosti meritorního rozhodnutí, nýbrž přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uplatněných v dovolání. Je naprosto chybné, pokud Nejvyšší soud shledává důvod pro zamítnutí žaloby, který dovodil mimo dovolací tvrzení latentně; tyto formulace vystihují podstatu toho, v čem se stěžovatel cítí dotčen na svém právu na spravedlivý proces. Nejvyšší soud měl otázku naplnění podmínek restituce ponechat stranou svého přezkumu a soustředit se toliko na otázku vydržení. K výkladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. podaného Nejvyšším soudem stěžovatel uvádí, že se jedná o nepřípustný výklad jdoucí explicitně proti samotnému textu zákona. Na otázku, zda nějaký subjekt vlastnil nějakou věc, podává předmětné zákonné ustanovení jednoznačnou odpověď, aniž by bylo přípustné klást v této souvislosti jakékoli "ale". Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nepřijatelné, že obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem a současně by měl tento den být posledním dnem existence jejího vlastnického práva, měl věc předložit Ústavnímu soudu dle článku 95 odst. 2 Ústavy. Soudní orgán, který je vázán zákonem, nemůže své rozhodnutí odůvodnit poukazem na žádným zákonným ustanovením neodůvodněnou nepřijatelnost postupu, který je explicitně v souladu se zákonem. Pokud by byl přijat výklad dovolacího soudu, vzniká zcela absurdní otázka, který den by byl hraniční, tj. ze kterého dne by přídělová rozhodnutí byla ještě uznána za přijatelná. Nelze argumentovat tím, že právní úkon byl učiněn "na poslední chvíli"; rozhodné je pouze to, zda úkon byl učiněn do data zákonem stanoveného či nikoli. K argumentaci týkající se ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nepovažuje stěžovatel za nutné se vyjadřovat, neboť projednávaná věc je případem upraveným ustanovením § 2 citovaného zákona.

6. Vedlejší účastnice 1) ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí. Rozhodnutí dovolacího soudu je třeba vyložit tak, že se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem, a to v mezích daných zákonem, avšak při posuzování předmětné právní otázky shledal, že k nabytí vlastnického práva nedošlo na základě vydržení, ale z jiného právního důvodu, a tedy se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu ani stěžovatele. Dovolací soud sice nemůže posuzovat jiné okolnosti, než které uplatnil dovolatel, je však oprávněn ohledně nich přijmout i jiné řešení, což se stalo v projednávané věci. Výklad stěžovatele, podle kterého nebyl dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku než existenci vydržení, je mylný, poněvadž Nejvyšší soud je povinen posoudit tuto otázku komplexně a zabývat se i tím, zda nedošlo k nabytí vlastnického práva jiným způsobem. Vedlejší účastnice se rovněž ztotožňuje s právním názorem dovolacího soudu stran aplikace ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), resp. § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; uvedený závěr vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Závěrem vedlejší účastnice akcentuje svou dobrou víru ohledně vlastnictví nemovitostí, provázanost smluvních vztahů a pasivitu stěžovatele, který byl vlastníkem nemovitostí pouhý jeden den v době totality, a vyjadřuje přesvědčení, že není v právním státě únosné takto rozkolísat právní jistotu vedlejší účastnice.

7. Vedlejší účastnice 2) považuje ústavní stížnost za zcela bezdůvodnou, neboť stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by svým významem dosahovaly úrovně zásahu do ústavně chráněných práv; aplikaci jednoduchého práva, již stěžovatel kritizuje, není Ústavní soud povolán přezkoumávat. Vedlejší účastnice se ztotožňuje se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil stěžovatelem uplatněný dovolací důvod, a podotýká, že dovolací soud byl povinen vznesenou otázku posoudit komplexně, tedy zabývat se i jinými možnostmi nabytí vlastnického práva. Tvrzené porušení článku 101 odst. 3 Ústavy tím, jak Nejvyšší soud vyhodnotil otázku vydržení, pokládá vedlejší účastnice za právně irelevantní, poněvadž dovolací soud shledal, že k nabytí vlastnického práva došlo jiným způsobem.

II.

8. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno.

III.

9. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 150/2003, z něhož zjistil následující.

10. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí, které nabyla žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 4. 12. 1992 uzavřené podle privatizačního projektu. Stěžovatel své vlastnické právo dovozoval ze skutečnosti, že rozhodnutím Osidlovacího úřadu v Praze ze dne 24. 12. 1949 byly nemovitosti vyňaty ve prospěch obce Praha, přičemž držba, užívání a správa nemovitostí přešla na obec dnem 31. 12. 1949; k zápisu vlastnického práva do pozemkových knih došlo dne 5. 1. 1950. Svůj nárok stěžovatel opíral o ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 10. 2005 č. j. 12 C 150/2003-79 žalobě vyhověl. Určujícím pro rozhodnutí bylo zodpovězení otázky, kdy na obec přešlo vlastnické právo, s níž se nalézací soud vypořádal tak, že tomu bylo dnem právní moci rozhodnutí osidlovacího úřadu, neboť v daném případě se neuplatnil intabulační princip. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-120 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 6. 2006 č. j. 20 Co 210/2006-124 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil s nalézacím soudem v otázce doby nabytí vlastnického práva obce v souvislosti s otázkou nezbytnosti intabulace, nicméně dospěl k závěru, že žalovaná vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3508/2006-151 stěžovatelovo dovolání zamítl. Otázkou oprávněnosti držby, jež byla předmětem dovolání, se pro nadbytečnost nezabýval, neboť dospěl k závěru, že podmínka dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nebyla splněna. Danou podmínku je třeba vykládat ve smyslu reálného výkonu vlastnických oprávnění, což nemohlo být dodrženo v situaci, kdy obec nabyla vlastnictví v celém rozsahu dne 31. 12. 1949, přičemž s účinností od 1. 1. 1950 bylo zrušeno kmenové jmění obcí a jeho vlastníkem se stal stát.
IV.

11. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti též důvodná.

12. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., které omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1739/2001 či usnesení sp. zn. 33 Odo 649/2005 a sp. zn. 33 Odo 1172/2005, dostupné na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že v případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí.

13. Není pochyb o tom, že Nejvyšší soud v projednávané věci výše citované ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. porušil, jelikož vykročil z rámce své přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem. Stěžovatel své dovolání založil výlučně na námitce nesprávného právního posouzení věci spočívajícího ve vadném závěru odvolacího soudu stran důvodnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem uplatněné žalovanou, avšak Nejvyšší soud se výslovně odmítl touto otázkou pro nadbytečnost zabývat, poněvadž za klíčovou otázku pro řešení stěžovatelovy věci považoval splnění podmínky vyplývající z ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., jejímuž řešení však stěžovatel v dovolání nijak neoponoval.

14. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy), a proto nepatří do soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale teprve tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Tato podmínka opravňující Ústavní soud k ingerenci do rozhodování Nejvyššího soudu je v projednávané věci naplněna, jelikož nerespektování ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nalezlo negativní odraz v rovině ústavních záruk spravedlivého procesu, a to ve dvou směrech.

15. Právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zahrnuje právo účastníků řízení předkládat svá stanoviska, která považují za významná pro posouzení věci. Vzhledem k tomu, že Úmluva i Listina mají chránit konkrétní a efektivní práva, nikoliv práva teoretická či iluzorní, zmíněné právo lze považovat za efektivní pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků opravdu předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy, článek 6 Úmluvy klade na soud zejména povinnost efektivně zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19)]. Obdobně se k této problematice staví Evropský soud pro lidská práva, jenž konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. § 27 rozsudku č. 18064/91 ze dne 9. 12. 1994 ve věci HiroBalani proti Španělsku, dostupný na http://echr.coe.int).

16. Tím, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat dovolacím důvodem, který stěžovatel specifikoval ve svém dovolání, ač na něj reagovat měl, neboť se jednalo o způsobilý dovolací důvod, bylo dotčeno stěžovatelovo právo na to, aby se soud náležitě zabýval jeho argumenty.

17. Na postup Nejvyššího soudu lze též nahlížet z hlediska porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí dovolacího soudu, byť se jedná o situaci netypickou. Judikatura Ústavního soudu se obvykle zabývá situací vzniklou v odvolacím řízení, kdy odvolací soud rozhodnutí prvostupňové jako věcně správné potvrdí, avšak na základě jiného právního posouzení, v důsledku čehož se takové rozhodnutí stává pro účastníky překvapivým, neboť jim neumožňuje uplatnit právo vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy či argumenty, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Z toho důvodu Ústavní soud judikoval, že změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje, je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Po novelizaci ustanovení § 219 o. s. ř. zákonem č. 59/2005 Sb., dle kterého odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné, lze předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud, předtím než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí z jiného právního důvodu, seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit [srov. bod 15 nálezu sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)].

18. V posuzované věci nastala obdobná situace; Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovo dovolání poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (srov. ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.), což vyvolalo totožné účinky jako potvrzení rozsudku odvolacím soudem. Dovolací soud tak založil své rozhodnutí na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené, neboť před soudem první instance byl rozhodující otázkou intabulační princip, v odvolacím řízení vydržení a teprve v dovolacím řízení byla klíčovou otázka splnění restitučních podmínek. V této konstelaci měl dovolací soud účastníky dovolacího řízení se svým možným novým právním náhledem na věc seznámit a před svým rozhodnutím dát jim šanci se k tomuto názoru vyjádřit.

19. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud shledal v postupu Nejvyššího soudu, kterým nerespektoval ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., porušení práva na spravedlivý proces, a to jednak v překvapivosti rozhodnutí a jednak v porušení povinnosti zabývat se vznesenými námitkami účastníka řízení, přičemž toto zjištění je důvodem pro kasaci rozsudku dovolacího soudu.

20. Pro další postup Nejvyššího soudu bude určující shora předložený výklad ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., jehož se Nejvyšší soud přidrží a přezkoumá napadený rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu vymezeném uplatněným dovolacím důvodem, aniž by řešil a své rozhodnutí založil na právní otázce, která v dovolání nebyla zpochybněna.

21. Zrušením rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovateli otvírá prostor k dosažení toho, co v ústavní stížnosti žádal, tj. k projednání jím uplatněných námitek před soudem, který je k tomu povolán. Přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavním soudem po věcné stránce není namístě nejen s ohledem na skutečnost, že stěžovatel vůči němu v ústavní stížnosti žádnou kritiku nevznáší, ale především z důvodu Ústavním soudem uplatňované zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. V duchu této zásady pak platí subsidiarita hmotněprávního přezkumu vůči procesněprávnímu, kdy postačí vytvořit prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů novým rozhodnutím Nejvyššího soudu.

22. K námitce rozkolísání právní jistoty vedlejší účastnice 1) vyhovujícím nálezem Ústavního soudu se patří upozornit, že stabilitu v právních vztazích vážících se k předmětným nemovitostem rozpohyboval stěžovatel zahájením soudního řízení. Pokud se stěžovatel rozhodl vést soudní spor, je oprávněn požadovat, aby byl veden procesně čistým způsobem za současného respektování jeho ústavně garantovaných práv; nález Ústavního soudu v žádném případě nepředjímá výsledek rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

23. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu důvodnou a napadený rozsudek zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.