IV. ÚS 559/10
IV.ÚS 559/10 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti O. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010 č. j. 14 To 18/2010-83 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. prosince 2009 č. j. 40 Nt 142/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavní principy, zejména právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to zejména pokud jde o vazební důvod, který má na mysli ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel rovněž namítal, že o jeho vazbě bylo rozhodováno po více než 48 hodinách po jeho zadržení, čímž došlo k porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny.

II.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. prosince 2009 č. j. 40 Nt 142/2009-43 vzat do vazby, která počala dne 15. prosince 2009 v 15.55 hodin, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2010 č. j. 14 To 18/2010-83 napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů § 67 písm. b), c) trestního řádu, která počíná dne 15. prosince 2009.
III.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí vzetí stěžovatele do vazby [§ 67 písm. b), c) trestního řádu]. V tomto ohledu je za stávající důkazní situace pod aspektem úsudku o povaze, závažnosti a rozsahu stíhané trestné činnosti, existence reálné "hrozby vysokého trestu" a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatele relevantní názor soudu, že vzetí do vazby je zcela na místě, takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

K námitce stěžovatele, že o jeho vazbě bylo rozhodováno po více než 48 hodinách po jeho zadržení Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je toliko polemikou stěžovatele s odůvodněním rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který stěžovateli podrobně vyložil, že pokud byl stěžovatel zadržen dne 15. prosince 2009 v 15.55 hodin, pak k odevzdání stěžovatele soudu s návrhem na vzetí do vazby došlo dne 17. prosince 2009 v 11.15 hodin, tedy ve vymezené lhůtě 48 hodin s tím, že v daném případě se nejedná o odevzdání fyzické, ale k odevzdání zadržené soby soudu dochází podáním návrhu na vzetí do vazby (§ 77 odst. 1 trestního řádu). Od 17. prosince 2009 v 11.15 hodin pak začala běžet lhůta vymezená v § 77 odst. 2 trestního řádu, dle níž je soudce povinen zadrženou osobu (odst. 1) vyslechnout a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. K tomuto rozhodnutí došlo již 17. prosince 2009 před 16.15 hodin, takže i tato lhůta byla soudem dodržena. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že nelze oddělovat "předání listiny a předání osoby" (§ 77 odst. 1 a 2 trestního řádu), neboť povinností soudu je do 24 hodin od předání zadrženou osobu vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu (srov. kupř. nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 80, str. 273, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2004).

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu ve věci rozhodujících soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.