IV. ÚS 537/17
IV.ÚS 537/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Praha 4, Kvestorská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 7 Tdo 509/2016-56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 6 To 247/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 9 T 21/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť dřívější trest uložený za sbíhající se trestný čin byl dostatečný. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že skutková zjištění trestních soudů jsou v hrubém rozporu s obsahem jednotlivých důkazů a že trestní soudy neprověřily důsledně jeho obhajobu. Důkazy, které stěžovatel předložil, byly podle něj bez jakéhokoli odůvodnění hodnoceny jako nevěrohodné a bez odůvodnění byl podle jeho tvrzení také odmítnut návrh na výslech svědkyně Sedláčkové. Rozhodnutí trestních soudů považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněná, a tedy nepřezkoumatelná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).

Argumentace stěžovatele je v převážné části založena na polemice se způsobem, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak listinné důkazy předložené stěžovatelem. Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo.

Trestní soudy věnovaly hodnocení důkazů potřebnou pozornost a své závěry řádně odůvodnily. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že trestní soudy hodnotily jím předložené listinné důkazy jako nevěrohodné, aniž by to jakkoli zdůvodnily, Ústavní soud se s takovým tvrzením nemůže ztotožnit. Své důvody, na základě kterých bylo možno učinit závěr, že obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena, dostatečně ve svém rozsudku specifikoval již nalézací soud (srov. č. l. 26), přičemž soud odvolací toto odůvodnění ještě dále rozvedl a konkretizoval (č. l. 6-8). Trestní soudy přitom zohlednily jednak právě obsah listin předložených stěžovatelem, ale posuzovaly je i v kontextu s dalšími provedenými důkazy, ať již šlo o výpovědi svědků či dalších obžalovaných či záznamy z odposlechu telekomunikačního provozu. Ústavní soud nespatřuje v tomto odůvodnění úvah trestních soudů a způsobu, jakým hodnotily provedené důkazy, žádný nedostatek.

Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech svědkyně Sedláčkové, musí Ústavní soud opět odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).

V posuzované věci Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že jeho návrh na výslech uvedené svědkyně byl odmítnut bez odůvodnění. Pozornost, jakou trestní soudy věnovaly důkazním návrhům stěžovatele, je primárně patrna již z toho, že Městský soud v Praze ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 6 To 319/2014 zrušil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a uložil mu, aby řádné provedl listinné důkazy předložené stěžovatelem a s ohledem na jejich obsah posoudil, zda je nutné vyslechnout i navrhovanou svědkyni Sedláčkovou. Obvodní soud pro Prahu 1 následně na č. l. 25 napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil, proč považuje výslech svědkyně za nadbytečný. Toto zdůvodnění pak dále vhodně doplnil i Městský soud v Praze (č. l. 7).

Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že by napadená rozhodnutí trestních soudů byla nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná, a neshledal proto žádný důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.