IV. ÚS 531/17
IV.ÚS 531/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: KAMEX spol. s r. o., se sídlem Kostelanská 2122, Staré Město, zastoupené Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Krkoškova 728/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, č. j. 11 Cm 159/2001-338, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2015, č. j. 8 Cmo 227/2015-365 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 23 Cdo 1988/2016-389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, č. j. 15/6/11 Cm 159/2001-338, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi RUDOLF JELÍNEK Slovakia, s. r. o., Kráľovská 1, Skalica, Slovenská republika (dále jen "vedlejší účastník"), částku ve výši 711 536,20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2001 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Uvedené plnění požadoval vedlejší účastník z titulu regresního nároku na náhradu škody, neboť stěžovatelka prováděla pro vedlejšího účastníka přepravu alkoholu ze sídla mateřské společnosti RUDOLF JELÍNEK a. s., Vizovice (dále také jen "mateřská společnost"), do sídla vedlejšího účastníka. Tuto přepravu zadala stěžovatelka jinému přepravci, kterého však nedostatečně prověřila a kamion naložený alkoholem se v průběhu přepravy ztratil. Zboží tudíž nebylo vedlejšímu účastníkovi doručeno. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník měl dle jeho tvrzení v rámcové kupní smlouvě uzavřené s mateřskou společností dohodnuto, že odebrané zboží je povinen vyvézt mimo hranice ČR, což se v důsledku zmizení kamionu nestalo, nevznikl mateřské společnosti nárok na odečet spotřební daně a daně z přidané hodnoty, čímž jí vznikla škoda ve výši 711 536,20 Kč. Tato škoda byla vedlejším účastníkem společnosti RUDOLF JELÍNEK a. s. na základě výzvy uhrazena. Jelikož dle názoru vedlejšího účastníka nemohl být jeho závazek splněn v důsledku pochybení stěžovatelky, která přepravu alkoholu svěřila neprověřenému dopravci, jehož oprávnění vykazovalo zjevné nedostatky zjistitelné i při zběžné kontrole, měl vedlejší účastník regresní nárok na náhradu škody, kterou uhradil své mateřské společnosti.

3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ve věci rozhodoval po opakovaném zrušení předchozích rozhodnutí ze strany odvolacího i dovolacího soudu. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, č. j. 32 Cdo 241/2009-143, byl vyjádřen závazný právní názor, že stěžovatelka porušila svou povinnost, když řádně neprověřila dopravce, kterému byla svěřena přeprava rizikového zboží (alkoholu), když navíc listiny předložené tímto dopravcem vykazovaly nesrovnalosti v identifikačním čísle. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, č. j. 32 Cdo 3488/2010 - 228, pak bylo konstatováno, že je nutno se zabývat otázkou, zda kupní smlouva, na základě které odebral vedlejší účastník od své mateřské společnosti zboží, obsahovala závazek vyvézt toto zboží do zahraničí. Soud prvního stupně pak doplnil dokazování mimo jiné i svědeckými výpověďmi pracovníků vedlejšího účastníka a mateřské společnosti a dospěl k závěru, že mezi vedlejším účastníkem a mateřskou společností bylo dohodnuto smlouvou o výhradním dovozu, že veškeré dodané zboží bude vyvezeno na území Slovenské republiky a toto ujednání se týkalo i kupní smlouvy, na základě které bylo koupeno zboží přepravované stěžovatelkou v kamionu, který byl následně odcizen. Vzhledem k tomu, že již v předchozích řízeních bylo prokázáno, že stěžovatelka porušila svou povinnost počínat si s odbornou péčí při výběru dopravce, čímž zavinila "zmizení" kamionu, vyhověl soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídá za škodu, která vedlejšímu účastníkovi vznikla nesplněním jeho závazku vůči mateřské společnosti.

4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který opětovně posuzoval, zda existoval mezi vedlejším účastníkem a mateřskou společností závazek vyvézt zboží na území Slovenské republiky. Jelikož se v tomto závěru (jakož i v ostatním) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, potvrdil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení.

5. Dovolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání pouze zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých buduje jiné právní posouzení věci a dále že namítá konkrétní vadu řízení, což jsou však jiné dovolací důvody než ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitka, že se odvolací soud nezabýval právním posouzením nemožnosti plnění, není případná, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že ke ztrátě zboží došlo v důsledku jednání stěžovatelky, která porušila své povinnosti při zajišťování přepravy výběrem podvodného dopravce. K předestřené otázce týkající se "možnosti uplatňovat regresem plnění, které poškozený poskytl třetí straně bez zákonné povinnosti" pak dovolací soud uzavírá, že taková situace nenastala, když odvolací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník nahradil mateřské společnosti škodu, která vznikla v důsledku porušení smluvně přijatého závazku.

6. Ústavní stížností podanou v nyní posuzované věci se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se v první řadě vymezuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jejího názoru porušeno její právo na soudní ochranu. Namítáno je zejména nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se dovolací soud s námitkami stěžovatelky vůbec nevypořádal, což má být patrné i z délky odůvodnění, která hrubě nekoresponduje s obsažným dovoláním. Dovolání nebylo dle názoru stěžovatelky nepřípustné a Nejvyšší soud se jím měl zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu pak mělo navíc zcela opominout i stěžovatelčinu obsáhlou argumentaci týkající se nemožnosti plnění, což je nutno považovat za tzv. jinou vadu řízení, ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Navíc otázka nemožnosti plnění byla odvolacím soudem rozhodnuta dle stěžovatelky v rozporu s hmotněprávní úpravou i stávající judikaturou, což je v rozporu s požadavkem na předvídatelnost rozhodnutí. Je rovněž namítáno, že v průběhu řízení byl opakovaně porušen princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance, zejména tím, že v rozporu s pokynem Nejvyššího soudu nebylo prokázáno, zda předmětná smlouva obsahovala závazek vyvézt zboží do 48 hodin za hranice České republiky. Takový postup má být opět porušením práva na spravedlivý proces, stejně jako namítané opomenutí užít normu hmotného práva dopadající na řešenou právní otázku (úprava nemožnosti plnění dle ustanovení § 575 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelka pak také namítá, že soudní řízení trvalo více než 15 roků, což mělo mimo jiné za následek to, že výše úroku z prodlení dosahuje nyní cca 150 % jistiny. Závěrem stížnosti je navrhováno konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a zrušení napadených rozhodnutí.
III.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

9. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

10. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je zejména nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se závěrem obecných soudů ve věci odpovědnosti za škodu vedlejšího účastníka vůči mateřské společnosti, která vznikla porušením povinnosti vedlejšího účastníka vyvézt odebrané zboží na území Slovenské republiky. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebylo navzdory pokynu Nejvyššího soudu řádně prokázáno, že mezi vedlejším účastníkem a jeho dodavatelem byla sjednána povinnost vedlejšího účastníka zboží vyvézt do zahraničí do 48 hodin od převzetí. I pokud by však takový závazek existoval, tvrdí stěžovatelka, že zanikl na základě následné nemožnosti plnění. Ve stěžovatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, č. j. 32 Cdo 3488/2010-228, se však pouze konstatuje, že odvolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a jeho mateřskou společností obsahovala závazek, jehož porušením měla vzniknout mateřské společnosti škoda, nikoliv že by bylo uloženo nižším soudům zabývat se konkrétním ujednáním týkajícím se vývozu zboží do 48 hodin od převzetí. Ústavní soud konstatuje, že dle jeho názoru se soudy otázkou existence závazku, jehož porušením měla vzniknout mateřské společnosti škoda, zabývaly dostatečně a jejich závěry nevybočují ze zákonných standardů dokazování a nejedná se ani o výsledek faktického omylu či logického excesu. Pokud soudy dospěly ústavně konformním způsobem k určitým právním závěrům (zde k závěru, že vedlejší účastník plnil mateřské společnosti dobrovolně, avšak na základě porušení existujícího závazku), není podstatné, že stěžovatelka předestírá jiné skutkové závěry a na nich založené jiné právní posouzení věci. Ústavní soud totiž není, jak je uvedeno shora, povolán k přezkumu závěrů obecných soudů nacházejících se v rovině podústavního práva.

11. Ve věci námitky nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze sdělit, že i přes stručnost tohoto odůvodnění ani zde neshledává Ústavní soud žádné pochybení na straně soudu, které by mohlo mít ústavněprávní rozsah. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11, takto: "Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudů hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně".

12. Ve světle shora uvedených závěrů lze konstatovat, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se námitkami stěžovatelky zabývaly dostatečně a své závěry odůvodnily řádně. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se může jevit stručnější, avšak i zde Nejvyšší soud dostál své povinnosti jasně, srozumitelně, logicky a zejména dostatečně odůvodnit své závěry, přičemž rozsah jeho odůvodnění je přiměřený relevanci námitek obsažených v dovolání. Jestliže je namítáno, že Nejvyšší soud se nezabýval posouzením daného případu z hlediska nemožnosti plnění s konstatováním, že ke ztrátě zboží došlo v důsledku jednání stěžovatelky, plyne z tohoto závěru jednoznačné stanovisko Nejvyššího soudu, že předmětnou námitku stěžovatelky, týkající se nemožnosti plnění, považuje soud za irelevantní. Důvod, proč tuto námitku nebere Nejvyšší soud v potaz, je pak zcela jasně, byť stručně, vyložen.

13. Je nutno přisvědčit stěžovatelce, že délka řízení v dané věci podstatně překračuje průměrnou délku řízení, což je způsobeno zejména opakovaným zrušením rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu, který svými právními závěry korigoval postup odvolacího soudu. Tato skutečnost však sama o sobě nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. V tomto směru nezbývá, než odkázat stěžovatele případně na postup dle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Zde Ústavní soud připomíná, že pro posouzení délky řízení je nutno započítat i řízení dovolací a řízení o této ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal nic, co by obecným soudům mohl vytknout. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že se soudy problémem existence závazku vedlejšího účastníka vůči mateřské společnosti, jehož porušením vznikla škoda vymáhaná následně vedlejším účastníkem jako regres na stěžovatelce, zabývaly dostatečně, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou i řádně odůvodněna.

IV.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.