IV. ÚS 530/10
IV.ÚS 530/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Ing.arch. J. R., zastoupený Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Hlinky 80, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 13 Co 364/2009-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. února 2010, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v rozporu s jeho garantovanými a zaručenými právy na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 Nc 1301/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem na vydání předběžného opatření podaném dne 3. července 2009 domáhal, aby soud uložil odpůrkyni Obci Moravany předběžné opatření spočívající ve strpění uvedení pozemku p. č. 1483 k. ú. Moravany u Brna, který je ve vlastnictví Obce Moravany, do původního stavu, které provede stěžovatel. Okresní soud usnesením ze dne 9. července 2009 sp. zn. 5 Nc 1301/2009-37 návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl a současně rozhodl, že předběžné opatření zanikne, jestliže stěžovatel ve lhůtě jednoho měsíce nepodá návrh na zahájení řízení ve věci samé. Proti vydanému rozhodnutí se Obec Moravany odvolala. Krajský soud v Brně jako soud odvolací poté rozhodnutím napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl z důvodu, že v předmětné věci nepřichází v úvahu žaloba na náhradu škody uvedením v předešlý stav, když závadný stav, o jehož nápravu stěžovatel usiluje, nenastal na pozemku v jeho vlastnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal okolnosti, kterého vedly k podání návrhu na předběžné opatření a uvedl, že v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně podal dne 12. srpna 2009 u okresního soudu žalobu o náhradu škody. Odhrnutím zeminy z pozemku ve vlastnictví Obce Moravany došlo k situaci, kdy jakožto vlastník sousední nemovitosti nemůže tuto řádně využívat, je ohrožen výkon jeho vlastnického práva a současně mu hrozí v souvislosti s možným zamrznutím kanalizace a vodovodní přípojky uložené v předmětné nemovitosti vznik značné škody. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, neboť v souladu s obecnou prevenční povinností podle ustanovení § 415 občanského zákoníku má každý povinnost škodám předcházet. Stěžovatel má za to, že postup odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 77 odst. 2 o. s. ř., neboť dne 12. srpna 2009 byly předmětné práce směřující k odvrácení vzniku dalších škod v souladu s předběžným opatřením vykonány a tuto skutečnost stěžovatel soudu sdělil. Odvolací soud tedy měl podle názoru stěžovatele předběžné opatření zrušit a nikoliv jej zamítnout.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo nejprve okresním soudem vyhověno návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, a poté odvolacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a návrh zamítnut. U obou těchto rozhodnutí jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření, jež mají do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou tyto důvody vůbec dány, a zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení o předběžném opatření povinen zvážit.

Procesní institut předběžného opatření neslouží k tomu, aby sám o sobě vyřešil sporné vztahy účastníků, jakkoli by takové vztahy měly pro oba či jednoho z nich závažné následky, neboť jde o potřebu zatímní úpravy poměrů do doby konečného rozhodnutí ve věci samé, přičemž soud při posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření nesmí takové konečné rozhodnutí předjímat (prejudikovat). Stěžovatel nemůže podávat návrh na nařízení předběžného opatření neuváženě, bez vědomí dostatečně jasně a jednoznačně formulované žaloby, kterou hodlá dosáhnout svého procesního cíle - vyřešení věci samé. Určení předmětu řízení, a to jak návrhu na nařízení předběžného opatření, tak i žaloby ve věci samé, je plně v dispozici stěžovatele a soud nemůže místo něj zvažovat všechny v úvahu přicházející možnosti návrhů, které by v projednávané věci přicházely v úvahu. Bylo tedy věcí stěžovatele, aby odvolací soud přesvědčil o potřebě zatímně právně upravit poměry účastníků řízení se zřetelem k tomu, jaký konkrétní nárok či určení má být předmětem řízení ve věci samé.

Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu při vydání jeho rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho odůvodnění nelze vytknout ani to, že by jeho závěry ohledně nesplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření neodpovídaly platné judikatuře v této otázce, či že by nevzal v úvahu konkrétní okolnosti projednávané věci. Z tohoto důvodu nemůže Ústavní soud souhlasit s tvrzením stěžovatele, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.