IV. ÚS 528/17
IV.ÚS 528/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. D., t. č. Věznice P. O. BOX 1, 261 15 Příbram, zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, 261 01 Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017 č. j. 13 To 10/2017-80 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 12. 2016 č. j. 0 Pp 277/2016-67, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Příbrami podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost odsouzeného stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 1 T 190/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. 11 To 103/2014. Okresní soud konstatoval splnění podmínky spočívající ve výkonu poloviny uloženého trestu a hodnotil i chování odsouzeného v průběhu dosavadního výkonu trestu jako projev snahy o polepšení, nicméně stupeň polepšení neshledal natolik dostatečným, aby bylo možné důvodně očekávat, že odsouzený povede v budoucnu řádný život a další trestné činnosti se vyvaruje. Stížnost odsouzeného Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou. Shodně s Okresním soudem v Příbrami pochyboval o tom, zda dosavadní mírně nadstandardní chování odsouzeného ve vězeňském prostředí může být považováno za průkazný projev polepšení vedoucí k jednoznačnému závěru, že došlo přímo k polepšení. Krajský soud při svém rozhodování neztrácel ze zřetele jednání, za které byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody, a vzal v úvahu, že jde o speciálního recidivistu s výraznými sklony k protiprávnímu jednání, a proto - i přes možnost zařazení odsouzeného do resocializačního programu pro podmíněné propuštění - považoval riziko recidivy za stále neúnosně vysoké.

V ústavní stížnosti stěžovatel závěrům Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze oponoval a poukázal na závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (dostupný v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) k posuzování zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění a na názory, které k možnostem resocializace odsouzených zastává komentářová nebo odborná literatura. Stěžovatel namítl, že Krajský soud v Praze bagatelizoval jeho nápravu a stupeň polepšení hodnotil jako nedostatečný, přestože trestní zákoník žádné stupně polepšení nestanovuje. Jediným zdrojem pro posouzení polepšení stěžovatele byla zpráva o resocializaci, která pro něho vyzněla příznivě. Stěžovatel též nesouhlasil s tím, že soudy obou stupňů zohlednily jeho trestní minulost, což je nepřípustné, neboť mu jsou jeho předchozí skutky přičítány vícekrát, naopak motivační prvek trestu zcela pominuly. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že všechny zákonné podmínky stanovené v § 88 tr. zákoníku splnil a měl být z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Zdůraznil též, že užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005, N 219/39 SbNU 323, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04, N 219/39 SbNU 323, usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014 a řada dalších; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863).

K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Okresní soud v Příbrami a Krajský soud v Praze odůvodnily svoje závěry o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu a očekávání, že odsouzený povede v budoucnu řádný život) způsobem, který má skutkovou i racionální oporu. Úvahu Krajského soudu v Praze spojenou s hodnocením míry napravení stěžovatele a skeptickou prognózou vyloučení recidivy lze považovat za dostatečně vysvětlenou, vycházející z posouzení všech okolností konkrétní věci.

Ke kritice stěžovatele, že obecné soudy přihlédly k jeho trestní minulosti, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013).

K namítanému porušení čl. 8 odst. 2 Listiny Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená se nemůže dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody, neboť v tomto řízení se nejedná o trestní stíhání, resp. zbavení svobody. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 8 odst. 2 Listiny je proto zjevně neopodstatněné (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. 4. 2012).

Poukaz stěžovatele na nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 a sp. zn. I. ÚS 2201/16 Ústavní soud považoval za nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované nálezem sp. zn. III. ÚS 1735/10 se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž kvůli tomu, že dříve vykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody se minuly se svým účinkem, stěžovatel se z nich nepoučil a jak uvedl Okresní soud v Příbrami "jeho život je dlouhodobě charakterizován opakovaným pácháním úmyslné trestné činnosti". Ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16 obecné soudy sice formálně obstaraly, nicméně materiálně nezohlednily zprávy a informace z nich vyplývající svědčící o tom, že u odsouzeného došlo v průběhu výkonu trestu odnětí svobody k rapidnímu osobnostnímu růstu, a možnost jeho podmíněného propuštění vyloučily toliko na základě jeho trestní minulosti. V nyní posuzované věci se Krajský soud v Praze takového pochybení nedopustil, neboť jeho závěr o možném riziku opakování recidivy, resp. o nedostatečných zárukách polepšení stěžovatele, vycházel mimo jiné i z aktuálního hodnocení věznice, která se omezila na konstatování, že účel trestu je naplňován, nikoliv, že účelu trestu již bylo dosaženo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.