IV. ÚS 525/10
IV.ÚS 525/10 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. K., proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 12. 2009 č. j. 1 VZN 449/2008-66 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy domáhal kasace sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze; toto sdělení stěžovatel označil za rozhodnutí. Podle stěžovatele je toto "rozhodnutí" (jímž byl vyrozuměn, že jeho podnět se postupuje k posouzení Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové) v rozporu se základními principy právního státu. Vrchní státní zastupitelství v Praze - stejně jako státní zastupitelství nižšího stupně - totiž nenapravilo pochybení, k němuž došlo při prošetřování údajné korupce úředníka Městského úřadu Hořice.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníku řízení znám.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady její projednatelnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda vůbec může o opodstatněnosti či důvodnosti této ústavní stížnosti rozhodnout. Dospěl přitom k závěru, že touto pravomocí nedisponuje, že tedy - slovy zákona o Ústavním soudu - není k projednání podaného návrhu příslušný.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny).

Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z těchto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu se pak podává, že Ústavní soud pak může zrušit jen takový akt orgánu veřejné moci, který je rozhodnutím. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 337 a násl., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96, Sb.n.u., sv. 7, str. 325 a násl.). Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl.

Napadeným sdělením (vyrozuměním) vrchního státního zastupitelství byl stěžovatel pouze informován o průběhu (resp. způsobu) řešení svého podnětu; nejde tudíž o úkon, jímž by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatele. Lze rovněž poznamenat, že by "zrušení" tohoto sdělení postrádalo jakéhokoliv smyslu, neboť by se v právní sféře stěžovatele nijak neprojevilo; zrušení přichází v úvahu pouze v případě aktu vyvolávajícího právní účinky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady návrhu (spočívající v absenci právního zastoupení, jež je v řízení před Ústavním soudem obligatorní). Opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případném odstranění této vady by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.