IV. ÚS 517/09
IV.ÚS 517/09 ze dne 27. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M. a Ing. V. M., právně zastoupených advokátem JUDr. Pavlem Jařabáčem, Puchmajerova 7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 36 C 135/98, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 57 Co 366/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 33 Cdo 1511/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Vedlejší účastníci se v řízení před obecnými soudy úspěšně domáhali zaplacení doplatku kupní ceny nemovitostí, které na stěžovatele převedli. Protinávrh stěžovatelů stran náhrady způsobené škody ve výši 60.000,- Kč obecné soudy zamítly. Stěžovatelé ve svém návrhu poukazují především na skutečnost, že k nařízenému jednání před okresním soudem konaným dne 1. 7. 2004 se žalovaní omluvili z důvodu plánované dovolené, měl je zastupovat JUDr. R. a pro tento případ žalovaní souhlasili s jednáním bez své účasti. Pokud se však JUDr. R. z neznámých důvodů jednání dne 1. 7. 2004 nezúčastnil, nemohli být stěžovatelé řádně poučeni o nutnosti doplnění svých tvrzení dle ustanovení § 118a a § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obecný soud tak měl jednání odročit, a to již s ohledem na to, že počátkem června 2004 vyhověl žádosti žalobců žádajících z důvodu své dovolené odročení nařízeného jednání.

Nalézací soud nezkoumal protinávrh stěžovatelů z hlediska náhrady škody způsobené porušením právní povinnosti žalobce. Soud dne 22. 2. 2001 odročil jednání za účelem výslechu obou žalobců, obou žalovaných a také za účelem předvolání svědka JUDr. B. Tím, že soud upustil od výslechu pěti osob, porušil zásadu předvídatelnosti, zvláště pak za situace, kdy v mezidobí od 22. 2. 2001 do 1. 7. 2004 žádné jednání neproběhlo. Dle stěžovatelů tak nebyly osvětleny zcela zásadní skutkové a právní okolnosti případu. Soud pominul listiny nacházející se v dotčeném soudním spise na č.l. 134 - 136 a nijak se s nimi v rámci odůvodnění nevypořádal. Stejně tak soud nezkoumal otázku, zda je předmětná sporná kupní smlouva platná. Soud také nezkoumal, zda došlo k odstoupení od smlouvy a ke vzniku nároku z titulu náhrady škody, ačkoli to ve svém rozhodnutí konstatuje. Smlouva byla dle náhledu stěžovatelů zrušena ex tunc a bylo tedy nutno se majetkově vypořádat.

Další námitky stěžovatelů byly směřovány proti ve věci zpracovaným znaleckým posudkům, neboť revizní znalecký posudek chránil předchozího znalce. Soud neprovedl několik dalších navržených důkazů, jedná se přitom o výslech pana M. G., znalce P., dohoda o půjčce ze dne 20. 2. 1997, zápis z jednání 18. 11. 1997, vyúčtování a úhrada smluvní pokuty ze dne 3. 5. 1998 a 10. 5. 1998. Soud také nevzal v potaz námitky stěžovatelů týkající se tvrzených vad převáděných nemovitostí.
III.

Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Dle náhledu Ústavního soudu se většina argumentace stěžovatele nese v rovině jednoduchého práva, jehož přezkum mu v zásadě nepřísluší, neboť je vyhrazen pravomoci obecných soudů.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítají-li stěžovatelé, že nebyly některé jejich důkazy provedeny, je z rozhodnutí soudu zřejmé, že se tak stalo z důvodu jejich nadbytečnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy s neprovedením navržených důkazů řádně vypořádaly. Námitka, dle níž nemělo být obecným soudem jednáno v nepřítomnosti stěžovatelů, je s ohledem na ustanovení § 101 odst. 3 zcela nepřípadná. Navíc stěžovatelé vyjádřili předem souhlas s jednáním v jejich nepřítomnosti a byli v řízení zastoupeni advokátem, tj. právním profesionálem. Sama okolnost, zda se advokát jednání účastnil či nikoliv, není podstatná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.