IV. ÚS 50/04
IV.ÚS 50/04 ze dne 1. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 50/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 50/04

Ústavní soud ČR rozhodl dne mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2003, čj. 5 Tdo 1050/2003-227 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2004, čj. 61 To 123/2003-200, spojeného s návrhem na zrušení § 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 213 trestního zákona se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6.2.2004 a doplněnou podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 20.8.2004 a dne 6.9.2004, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv. Napadeným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2003, sp.zn. 61 To 123/2003-200, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.12.2002, sp.zn. 3 T 72/2002. Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud zrušil § 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

I.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 3 T 72/2002 Ústavní soud zjistil, že dne 11.12.2002 uznal tento soud stěžovatele vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že nejméně v době od března roku 2000 do 1.2.2002 v Praze 4 ani nikde jinde neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři M. M., a to přesto, že mu tato povinnost vyplývala jednak ze zákona o rodině a jednak z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.8.2002, sp.zn. 14 Nc 1269/99, kterým mu bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé částkou 1.000,- Kč měsíčně, přičemž za dané období dlužil na výživném částku nejméně 23.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl stěžovateli podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Ohledně dalšího skutku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin křivého obvinění, byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.4.2003, sp.zn. 61 To 123/2003, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným pro skutek ve výroku rozsudku uvedený trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona odložil výkon tohoto trestu podmíněně na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále podle § 59 odst. 2 trestního zákona uložil stěžovateli přiměřené omezení spočívající v povinnosti v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně plnit běžné výživné. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním z důvodů § 256b odst. 1 písmeno g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15.10.2003, čj. 5 Tdo 1050/2003-227, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že obviněný opřel dovolání především o námitky, které vytýkají soudům neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Jedná se tedy výlučně o námitky skutkové povahy. Obviněný uplatnil i námitky vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. Namítal, že hodnocení okolností, ze kterých byl vyvozen jeho úmysl neplnit vyživovací povinnost, je nesprávné a že z provedeného dokazování vyplývá jeho snaha vyživovací povinnost plnit. Charakter těchto námitek má rovněž povahu námitek proti skutkovým zjištěním, respekt. hodnocení provedených důkazů.

II.

Usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které namítal, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces daného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, včetně práva stěžovatele na obhajobu. Dále mělo být zasaženo do stěžovatelova práva na zákonnost zakotveného v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a do práva na ochranu základních práv soudní mocí zakotveného v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny. Kromě toho mělo být také zasaženo do stěžovatelova základního práva na rovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny a práva na rovné postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i do práva na rodinný život zakotveného v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 2 a 4 Listiny. K zásahu do uvedených základních práv mělo dojít tím, že v řízení před soudem I. stupně bylo údajně stěžovateli, který neměl obhájce, opakovaně upřeno právo na protokolaci jeho výpovědi, část dlužného výživného byla stanovena v nesprávné výši, nesprávně byly zjištěny majetkové poměry rodičů nezletilé M. apod. Městský soud v Praze pak měl porušit základní práva stěžovatele tím, že jej nepoučil o jeho právech umožňujících plné uplatnění obhajoby (např. o tom, že si může zvolit obhájce) a o možnosti použít ustanovení § 214 tr. zákona o účinné lítosti. Nejvyšší soud pak měl do základních práv stěžovatele zasáhnout tím, že se dovoláním stěžovatele věcně nezabýval a odmítl je, ač pro odmítnutí nebyly důvody. Stěžovatel tak podle svého tvrzení neměl možnost, aby jeho věc byla před dovolacím soudem projednána, protože Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání, čímž mu měl upřít možnost vykonávat před soudem svá práva účastníka trestního řízení, např. se vyjadřovat nebo činit návrhy. K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít i tím, že napadené usnesení nebylo řádně zdůvodněno v otázce námitky stěžovatele o omezení možnosti využít § 214 tr. zákona protože správná výše dlužného výživného byla stanovena až v odvolacím řízení, takže neměl možnost využít toto ustanovení v nalézacím řízení. Nepřesné mělo být označení času, místa a zejména způsobu spáchání tr. činu ve výroku o vině stěžovatele vyslovené odvolacím soudem. Za nedostatečné považuje stěžovatel zdůvodnění i pokud se týká ostatních námitek odmítnutých dovolacím soudem jako námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 256b odst. 1 tr. řádu. Závěr dovolacího soudu, že neexistují vady rozhodnutí odvolacího soudu, na kterém založil napadené odmítavé usnesení, je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Podle stěžovatele tak nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a závěry dovolacího soudu, uvedenými v napadeném usnesení. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 7.4.2004, poukázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále zdůraznil, že stěžovatel opřel dovolání o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písmeno g) a l) trestního řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písmeno g) trestního řádu je však určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud však není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že většina dovolacích námitek vytýkala neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by navodilo změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Jednalo se tedy výhradně o námitky skutkové povahy, které nenaplňují dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písmeno g) trestního řádu. Nejvyšší soud dále shledal část dovolacích námitek (neumožnění použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti) relevantní výše citovanému dovolacímu důvodu, shledal je však nedůvodnými. Rovněž další námitky stěžovatele byly shledány jako nedůvodné. Základní podmínkou pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písmeno l) trestního řádu je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Odvolání stěžovatele však nebylo zamítnuto ani odmítnuto, ale bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 trestního řádu přezkoumáno, když odvolací soud napadený rozsudek zrušil v odsuzující části a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozsudkem rozhodl sám o vině a trestu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání stěžovatele (obviněného) právně kvalifikováno v souladu s požadavky platné právní úpravy, námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písmeno g) trestního řádu shledal neodůvodněnými, dovolání zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 trestního řádu odmítl, aniž by provedl přezkum zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl jen stručně důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 20.8.2004, jako repliku na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, pak stěžovatel rozvedl své námitky obsažené v původní ústavní stížnosti, a nově navrhl zrušení nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2004, čj. 61 To 123/2003-200 (s odvoláním na blíže neurčené rozhodnutí Ústavního soudu) a navrhl zrušení § 213 trestního zákona s odůvodněním, že se jedná o přežitek komunismu, který je v rozporu s Evropským právem a mezinárodními úmluvami, které zakazují uvěznění pro dluh.

III.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem dílem zjevně neopodstatněným, dílem opožděným a dílem podaným neoprávněnou osobou. Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR v posuzované věci shledáno nebylo, neboť stěžovatelovu trestní věc zákonem předepsaným způsobem přezkoumal příslušný soud, který po řádně provedeném řízení zákonem předepsaným způsobem rozhodl. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními trestního řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. K tvrzení stěžovatele, že postupem Nejvyššího soudu mu bylo znemožněno vykonávat před soudem práva účastníka trestního řízení, např. se vyjadřovat nebo činit návrhy, Ústavní soud poukazuje na to, že dovolací řízení je zvláštním řízením, jehož cílem je přezkoumat zákonnost postupu a rozhodnutí obecných soudů. Celé řízení probíhá podle zvláštních procesních pravidel (třetí části, hlavy sedmnácté, § 265a až 265s tr. řádu). Nejvyšší soud přezkoumává dovoláním napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Ve stejném rozsahu pak přezkoumává i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, tj. procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Dokazování se provádí jen zcela výjimečně. Pokud rozhoduje o odmítnutí dovolání, může tak Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písmeno a) trestního řádu]. Postup Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení, včetně rozhodnutí a jeho odůvodnění, v posuzovaném případě nevybočil z mezí daných hlavou sedmnáctou části třetí trestního řádu a nelze mu vyčítat protiústavnost. Nejvyšší soud se řádně zabýval všemi námitkami uvedenými v dovolání a své usnesení přesvědčivě zdůvodnil. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2003, čj. 5 Tdo 1050/2003-227, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl. K návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2004, čj. 61 To 123/2003-200 Ústavní soud konstatuje, že návrh byl Ústavnímu soudu doručen v přípisu ze dne 20.8.2004 (podána k poštovní přepravě dne 19.8.2004), jako replika na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 cit. zákona byli-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání čj. 5 Tdo 1050/2003-227 bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím pošty dne 16.12.2003, návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze byl podán k poštovní přepravě dne 19.8.2004, tedy po lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání; jako takový musel být proto odmítnut podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.. Námitka stěžovatele, že nebyl řádně poučen o svých právech, zejména o právu využít ustanovení § 214 tr. zákona o účinné lítosti, je lichá; ze spisu totiž vyplývá, že již při výslechu dne 14.3.2002 byl stěžovatel (tehdy jako obviněný) vyšetřovatelem, poučen o možnosti využít dobrodiní § 214 tr. zákona, což ovšem odmítl s tím, že se žádného trestného činu nedopustil a poučení vyšetřovatele v tomto směru považuje za nepřípustný nátlak. Pokud se stěžovatel v této souvislosti dovolává rozsudku Nejvyššího soudu Rt 54/1971, Sb. s.r. 71, 8: 429, s poukazem na to, že Městský soud měl věc vrátit soudu I. stupně a stěžovatele poučit o možnosti využití § 214 trestního zákona o účinné lítosti, z trestního spisu je zřejmé, že o možnosti využít ustanovení § 214 trestního zákona byl stěžovatel v průběhu řízení řádně poučen a ustanovení tedy mohl kdykoliv v průběhu tohoto řízení využít, což neučinil. Není povinností orgánů činných v trestním řízení poučovat pachatele o možnosti využít ustanovení § 214 trestního řádu opakovaně. Stěžovatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, které uvádí, že zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zákona lze použít i tehdy, došlo-li ke splnění vyživovací povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve, než soud prvního stupně počne vyhlašovat nový rozsudek, míří na jinou situaci, než byla situace stěžovatele; v souzeném případě nebyla věc vrácena soudu I. stupně k novému řízení, ale Městský soud ve věci sám meritorně rozhodl. Bylo na uvážení Městského soudu v Praze, zda věc vrátí soudu I. stupně k novému rozhodnutí nebo zda na podkladě skutkového stavu (který byl v napadeném rozsudku podle jeho přesvědčení správně zjištěn) sám rozsudkem rozhodne (259 odst. 3 trestního řádu). K návrhu na zrušení ustanovení § 213 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a pro opožděné podání [§ 43 odst. 2 písmeno a), odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Proto Ústavní soud návrh na zrušení § 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. K požadavku stěžovatele, aby ve věci proběhlo před Ústavním soudem ústní jednání, Ústavní soud poukazuje na ust. § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého se ústní jednání ve věcech projednávaných podle čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy koná jen tehdy, pokud nebyl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut. Protože Ústavní soud stížnost a návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl, nebylo třeba ústní jednání nařizovat.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2005

Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.