IV. ÚS 499/17
IV.ÚS 499/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7, Vrchlabská 28/17, Praha 19, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 21 Co 542/2016-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo ve výroku III. změněno usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 (stěžovatel) ze dne 15. 8. 2016 č. j. 101 EX 00216/11-231.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že uvedeným usnesením soudního exekutora bylo podle § 55 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), exekuční řízení vedené pro částku 3 000 Kč s přísl. zcela zastaveno (výrok I.), rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Exekuce byla zastavena podle § 90 odst. 3 a § 55 odst. 6 exekučního řádu, neboť oprávněný ve stanovené lhůtě nesložil zálohu na náklady exekuce ve výši 1 815,- Kč. K odvolání oprávněného byl napadeným usnesením krajského soudu výrok III. změněn tak, že povinná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 865,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Exekuční soud rozhodnutí soudního exekutora změnil, neboť požadavek na složení zálohy uplatněný soudním exekutorem po více jak pěti letech od nařízení exekuce při zjevném předpokladu její neúspěšnosti je v rozporu se smyslem a účelem samotného institutu zálohy. Oprávněnému proto nelze přičítat zavinění za zastavení exekuce a ukládat mu povinnost k náhradě jejích nákladů. Povinnost k náhradě nákladů exekuce proto nelze uložit nikomu jinému než povinnému.

Stěžovatel s právním závěrem soudu nesouhlasí. Namítá, že náklady exekuce představují pro soudního exekutora jediný nárok, kterého se může domáhat jako účastník řízení a zároveň jeho příjem za exekuční činnost. Polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a namítá, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již dávno překračují únosnou míru. Rozhodnutí soudu považuje za vnitřně rozporné a namítá, že se soud nedostatečně vypořádal se skutkovým a právním stavem věci. Je přesvědčen, že k zastavení exekuce došlo v důsledku zavinění oprávněného. Přesunutím povinnosti hradit náklady exekuce na povinného byla zhoršena možnost stěžovatele na jejich vymožení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Ústavní soud neshledává rozhodnutí Krajského soudu v Praze rozporným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud se věcí řádně zabýval. Závěrům, podle nichž nelze oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce, neboť požadavek na složení zálohy uplatněný soudním exekutorem po více jak pěti letech od nařízení exekuce při zjevném předpokladu její neúspěšnosti byl v rozporu se smyslem a účelem samotného institutu zálohy, nelze z ústavního hlediska nic vytknout (srov. sp. zn. III. ÚS 298/11, III. ÚS 2645/11).

Nadto jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.