IV. ÚS 498/10
IV.ÚS 498/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, AK Lešetín II/385, 760 01 Zlín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1297/2009 a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 3. 2009 č. j. 6 To 106/2009-72 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2008 č. j. 1 T 188/2008-49 takto:

.
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo na řádný a zákonný průběh trestního řízení garantované článkem 90 věta první Ústavy, článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů (dále jen "Úmluva"), dále právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, v článku 6 odst. 1 Úmluvy a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a konečně právo nebýt souzen a odsouzen za jednání, jež není trestným činem, vyplývající z článku 39, článku 40 odst. 6 Listiny, článku 7 odst. 1 Úmluvy a článku 15 odst. 1 Paktu a současně aby tato rozhodnutí zrušil. Dále se stěžovatel domáhá výroku Ústavního soudu, že při doručování usnesení krajského soudu, předkládání stěžovatelova dovolání Nejvyššímu soudu a doručování usnesení Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na projednání a rozhodnutí jeho trestní věci bez zbytečných průtahů zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 14 odst. 3 písm. c) Paktu.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2008 č. j. 1 T 188/2008-49 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180d trestního zákona, jehož se dopustil tím, že dne 8. 6. 2008 řídil automobil, a to přesto, že dnem 6. 6. 2008 pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení dvanácti bodů bodového hodnocení; stěžovateli byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce čtrnácti měsíců. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu soud konstatoval, že stěžovatel neměl jediný kvalifikovaný důvod se domnívat, že dne 8. 6. 2006 ještě může motorové vozidlo řídit, neboť dne 29. 5. 2008 převzal příslušné oznámení Městského úřadu Otrokovice, z něhož vyplývá, že ve lhůtě pěti dnů od jeho doručení řidičské oprávnění pozbývá. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 10. 3. 2009 č. j. 6 To 106/2009-72 stěžovatelovo odvolání pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1297/2009 stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů vznáší řadu námitek. Má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť automobil řídil domnívaje se, že je k tomu ještě oprávněn, a to na základě jednání vedeném úředníkem Městského úřadu v Otrokovicích Ing. M. S., jehož výpověď soudy přecenily a využily v neprospěch stěžovatele jeho fatální pochybení spočívající v nezachycení průběhu jednání v protokolu, neposouzení stěžovatelových výhrad proti bodovému ohodnocení jeho přestupku jako námitek ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jež mají za následek přerušení běhu lhůty, po jejímž uplynutí dochází k pozbytí řidičského oprávnění, o čemž nebyl stěžovatel poučen. Stěžovatel se domnívá, že nebyl naplněn ani materiální znak trestného činu, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání není vyšší než nepatrná, a vyjadřuje přesvědčení, že byl porušen ústavní princip trestní represe jako ultima ratio, mělo být upuštěno od potrestání, přihlédnuto k polehčujícím okolnostem spočívajícím v doznání se a lítosti nad trestným činem, v absenci dluhů v rámci odvodů na sociální zabezpečení, v řádném rodinném životě a péči o děti; rovněž obecným soudům vytýká absenci odůvodnění, proč nebylo v jeho věci použito odklonu. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, a to zejména trest zákazu řízení motorových vozidel uložený v situaci, kdy již nezávisle na něm v důsledku dosažení bodové hranice je zbaven oprávnění řídit motorová vozidla po dobu jednoho roku. Upozorňuje, že uložený trest nesmí být prostředkem řešení společenských problémů, což soud nerespektoval, když při odůvodňování uloženého trestu zdůraznil všeobecnou nekázeň účastníků silničního provozu. Stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud své rozhodnutí ve veřejném zasedání řádně nevyhlásil, protože neuvedl, že zamítá odvolání stěžovatele, ale pouze vyhlásil, že zamítl návrh obhájce na provedení důkazu. Průtahy v řízení spatřuje stěžovatel v dvouměsíčním trvání doručení vyhotoveného usnesení krajského soudu, předložení jeho dovolání Nejvyššímu soudu po uplynutí tří měsíců a doručení usnesení Nejvyššího soudu po uplynutí jednoho měsíce.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.

Ústavní soud nemá výhrad k tomu, že obecné soudy posoudily stěžovatelovo jednání jako vykazující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a nemá námitek ani k výši a druhu uloženého trestu. Obecné soudy srozumitelně osvětlily, jaké úvahy je vedly k závěru, že subjektivní stránka trestného činu, jakož i materiální znak trestného činu jsou ve stěžovatelově případě naplněny. Poukaz na množící se případy překračování pravidel silničního provozu zvyšující pravděpodobnost způsobení nehody a tedy dotčení trestněprávně relevantního zájmu na ochraně života, zdraví a majetku stěžovatel chápe jako snahu soudu o jeho exemplární potrestání zcela nesprávně, neboť soud tak činil v rámci hodnocení stupně společenské nebezpečnosti, jež shledal větším než nepatrným a tedy vedoucím nevyhnutelně k závěru, že byl spáchán trestný čin. Za takového stavu pak nelze hovořit o porušení principu použití trestní represe jako ultima ratio.

Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález II. ÚS 455/05, Sb. n. u. sv. 49, s. 119). Při stanovení druhu a výměry trestu je totiž rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by vyváženost prvku represe a prevence v uloženém trestu byla v rozhodování soudů zcela extrémním způsobem porušena (srov. usnesení III.ÚS 358/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu však ve stěžovatelově případě není, poněvadž druh a výše trestu vyhovuje výše naznačeným hlediskům. Nepřiměřenost výše trestu rozhodně nelze shledat v situaci, kdy se stěžovatel opakovaně dopouštěl porušení pravidel silničního provozu a trest zákazu řízení motorového vozidla mu byl uložen při samé dolní hranici zákonné sazby. Dvě vedle sebe stojící sankce nedovolující stěžovateli řídit motorové vozidlo mají své opodstatnění, nevykazují znaky nepřiměřenosti a není možno v nich shledávat porušení zásady ne bis in idem, jelikož byly uloženy za dvě různá protiprávní jednání (trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a dosažení bodové hranice za opakovaně páchané přestupky). Soudy se rovněž zabývaly polehčujícími okolnostmi svědčícími ve prospěch pachatele a vysvětlily, z jakého důvodu nelze použít odklonu; vyhovuje-li uložený trest všem zákonným kritériím ukládání trestu, není možnost nevyhovění požadavku na upuštění od potrestání považovat za excesivní.

Ve vztahu k námitce, že usnesení odvolacího soudu nebylo řádně vyhlášeno, nutno připustit, že při jeho vyhlašování odvolací soud označil zákonné ustanovení (§ 256 trestního řádu), o nějž opírá své rozhodnutí, aniž by výslovně uvedl, že se stěžovatelovo odvolání zamítá, což bylo zřejmě způsobeno nepozorností soudu a snahou současně sdělit, že vyhlášení tohoto rozhodnutí předcházelo zamítnutí návrhu obhájce na zopakování důkazu. Jedná se o zřetelné pochybení odvolacího soudu, avšak nikoli takového rázu, že by jím bylo dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť z označení zákonného ustanovení i z následného ústního odůvodnění rozhodnutí je seznatelný výsledek posouzení důvodnosti stěžovatelova odvolání, který pak koresponduje s písemným vyhotovením předmětného usnesení, v němž již výrok ve věci samé nechybí.

Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, Sb. n. u., sv. 8, s. 119). Z hlediska námitek vytýkajících obecným soudům průtahy v řízení je proto třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou, protože údajné průtahy není možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže řízení již skončilo a nemohou být nadále aktuální.

Na závěr se patří podotknout, že vzdor prohlášení stěžovatele o znalosti specifičnosti postavení Ústavního soudu v rámci moci soudní je ústavní stížnost konstruována jako další opravný prostředek polemizující se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení; s těmito námitkami se obecné soudy adekvátně vypořádaly a srozumitelně a smysluplně odůvodnily, z jakého důvodu jim nemohly přiznat opodstatněnost. Takto koncipovaná ústavní stížnost není způsobilá doložit porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v proběhnuvším trestním řízení.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.