IV. ÚS 4882/12
IV.ÚS 4882/12 ze dne 29. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Mezibranská 19, a ústavní stížnosti J. L., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Těmín, s.r.o., Praha 2, Karlovo nám. 28, obě směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, č.j. 7 Tdo 751/2012-I-125, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 13 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. dubna 2011, č.j 24 T 56/2008-2658, byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odstavce 1 trestního zákona ve znění účinném do 30. června 2008, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 let a rovněž jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Stěžovatel byl rozsudkem shledán vinným ze spáchání trestného činu podplácení podle § 161 odstavce 1 trestního zákona ve znění účinném do 30. června 2008, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

K odvolání stěžovatelů, ostatních obžalovaných, státního zástupce i zúčastněných osob, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 5 To 305/2011-2839, zrušen výrok o trestu stěžovatelky a celý výrok o vině a trestu ostatních obžalovaných včetně stěžovatele. Stěžovatel byl nově shledán vinným ze spáchání trestného činu podplácení podle § 161 odstavce 1 a 2 písmene a) trestního zákona ve znění účinném do 30. června 2008, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 600.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Stěžovatelka byla nově odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 let a rovněž jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

Všichni obžalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelé shodně uvedli, že v jejich případě bylo trestní stíhání založeno na provedených odposleších telekomunikačního hovoru, přičemž právě v jejich nařízení shledávají nepřípustné porušení pravidel daných trestním řádem. Stěžovatelé zpochybnili oprávnění k zahájení odposlechů, prodlevu mezi vydáním některých nařízení a jejich doručením (i 4 roky!); absenci podpisu soudce u jednoho z příkazů; respektive rozdílnost podpisů u dvou vyhotovení téhož příkazu a z toho plynoucí pochybnosti o pravosti podpisu soudkyně na konkrétních příkazech k odposlechu. Stěžovatelé dále namítali, že povolení odposlechů bylo v souladu s § 88 odstavcem 1 trestního řádu, založeno na nereálném tvrzení o hrozbě vyšší sankcí, v případě stěžovatelky, v případě stěžovatele pak ani tato argumentace vyšší sankcí nedostačovala k postupu podle uvedeného ustanovení. Soudy měly podle stěžovatelů ve svých rozhodnutích bagatelizovat nedostatky příkazů, což vedlo ke zlehčování § 88 trestního řádu. Poukázali i na odlišnosti týchž rozhodnutí o nařízení odposlechů založených v tom kterém příslušném Nt spisu a v samotném trestním spisu - odlišné podpisy na jednotlivých vyhotoveních. Proto se stěžovatelé domnívají, že v průběhu řízení s nimi bylo manipulováno. K tomu odkázali na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94; sp. zn. I. ÚS 4/04; sp. zn. II. ÚS 362/06; sp. zn. II. ÚS 615/06 a sp. zn. II. ÚS 789/06.

Stěžovatelka zpochybnila i oprávnění odvolacího soudu uložit jí nepodmíněný trest odnětí svobody, zejména za situace, kdy odvolací soud rozhodoval již za účinnosti trestního zákoníku, který zpřísnil podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Stěžovatel pak zpochybňuje důvodnost provedeného vyhodnocení výpovědí jedné svědkyně, která se měla cítit být zavázána, a právě tento její pocit měl nalézací soud neodůvodněně vyhodnotit jako jeden ze stěžejních důkazů.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel znovu zdůrazňuje, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2012, č.j. 21 Cdo 2288/2012-129, o závažnosti pochybení, spočívající v absenci podpisu vyhotovitele stejnopisu usnesení, zásah do svých práv existencí nesprávně podepsaných opisů příkazů k telefonnímu odposlechu. Na vědomí Ústavnímu soudu pro posouzení analogie věci, zaslala uvedený rozsudek Nejvyššího soudu i stěžovatelka.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.

Jakkoliv podali oba stěžovatelé ústavní stížnosti samostatně a v různou dobu, v obou případech však při zachování zákonem stanovené lhůty, vykazovaly obě ústavní stížnosti podstatnou obsahovou shodu, především pak ve shodné argumentaci ve vztahu k příkazům nařizujícím odposlechy. Věc stěžovatele, původně vedená pod sp. zn. I. ÚS 4907/12, byla usnesením ze dne 2. července 2013, č.j. IV. ÚS 4882/12, I. ÚS 4907/12-29, připojena k věci stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 4882/12.

Ústavní soud se, s ohledem na amnestii prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., v únoru 2013 obrátil na stěžovatelku s dotazem, zda i za dané situace trvá na projednání věci Ústavním soudem. Stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že na projednání věci trvá, a to i s ohledem na fakt, že v té době ještě nebylo o uplatnění amnestie na její věc rozhodnuto.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 27 T 56/2008, jehož doručení bylo, s ohledem na pokračující řízení dalšího obžalovaného, odsunuto až na říjen 2013.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu nalézacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybnili především primární zdroj, na jehož základě bylo zahájeno jejich trestní stíhání, a to odposlechy, nařízené původně v jiné věci, přičemž z tehdy provedených odposlechů byla zjištěna i trestná činnost, pro niž byli stěžovatelé později stíháni a pravomocně odsouzeni. Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že námitky, použité v ústavní stížnosti, uplatnili obžalovaní již v nalézacím řízení, stěžovatel pak i v odvolání. Přitom právní zástupce stěžovatele byl tím, kdo, za jiného obžalovaného, tyto námitky předkládal již v řízení před nalézacím soudem. Soudy se jimi tedy zabývaly, přitom Obvodní soud pro Prahu 7 dospěl k závěrům, s nimiž stěžovatelé nadále nesouhlasí a namítají nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Na rozhodnutí obecných soudů je možno zcela odkázat. Nadto Ústavní soud opakovaně uvádí následující.

Podle § 88 odstavce 1 trestního řádu lze nařídit odposlechy v případě trestných činů v ustanovení vyjmenovaných trestných činů, u nichž je horní hranice trestní sazby nejméně osm let a trestných činů, k jejichž stíhání je Česká republika zavázána vyhlášenou mezinárodní smlouvou. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 výslovně odkazuje na sdělení Ministerstva zahraničních věcí vyhlášené pod č.70/2002 Sb.m.s., o přijaté Trestněprávní úmluvě o korupci. Právě jeho existence umožnila použití § 88 trestního řádu v projednávané věci.

Součástí trestního spisu jsou i přiložené spisy "Nt". Ústavní soud se seznámil se stěžovateli vyjmenovanými spisy, obsahujícími příkazy k odposlechům telefonních stanic, jakož i e-mailových adres. Ze zákona je dáno, že odposlech je možno povolit maximálně na šest měsíců, v případě potřeby je možno odposlechy prodloužit. Příkazy obsahují uvedení příslušné doby, po kterou je možno provádět odposlechy. Pokud stěžovatelé namítali, že příkaz sp. zn. 44 Nt 48/2004 ze dne 9. března 2004 byl doručen teprve dne 22. dubna 2008, považuje Ústavní soud za nutné upozornit, že odposlechy byly povoleny pro období od 10. března 2004 do 10. září 2004, přičemž Obvodnímu soudu pro Prahu 7 návrh na vydání příkazu předložilo Městské státní zastupitelství v Praze, doručenka ze dne 22. dubna 2008 pak prokazuje, že písemnost byla doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, tedy zcela jinému orgánu a zjevně za zcela jiným účelem,

Pokud se jedná o rozdílnost podpisů na různých vyhotoveních téhož příkazu, zde je možno odkázat na ustanovení § 17 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, v platném znění, které upravuje možnost, kdy opis rozhodnutí nebude podepsán přímo představitelem toho, kdo jej vydal (obdobná praxe je i u Ústavního soudu, výše citované rozhodnutí IV. ÚS 4882/12, I. ÚS 4907/12-29, je v originále, opatřené podpisem předsedy Ústavního soudu, založeno ve spisu IV. ÚS 4882/12, v opisu pak na č.l. 31 spisu I. ÚS 4907/12, podepsané jinou osobou). Spisy Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 31/2004; sp. zn. 44 Nt 43/2004; sp. zn. 44 Nt 48/2004; sp. zn. 44 Nt 97/2004; sp. zn. 44 Nt 119/2004; sp. zn. 44 Nt 235/2004; sp. zn. 44 Nt 408/2004; a sp. zn. 44 Nt 199/2005, jsou opatřeny podpisem příslušného soudce. Na základě těchto konkrétních vyhotovení příkazů v těchto řízeních bylo rozhodnuto o nařízení odposlechů, a uplynutím stanovených lhůt došlo k pozbytí jejich účinnosti. Jakékoliv opisy založené v jiných spisech nemohly vést k zahájení odposlechů. Pokud přitom opisy nesplňují požadavek, daný ve zmíněném § 17 instrukce č. 505/2001-Org., nemůže to mít vliv na existenci zákonným způsobem nařízených odposlechů. Došlo tak sice k porušení dané instrukce Ministerstva spravedlnosti, toto porušení však nemohlo mít a ani nemělo vliv na zaručená práva stěžovatelů. Uvedené spisy obsahující dotčené příkazy, společně s řadou dalších spisů týkajících se dalších příkazů, tvoří součást přílohy trestního spisu, v daném spise je tedy dohledatelné a prokazatelné, že příkaz splňuje zákonné požadavky, a to bez ohledu na existenci nesprávných opisů, založených v témže trestním spisu.

Jestliže stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo na vydání příkazu zákonným soudcem, a toto zkrácení zakládají výhradně na existenci rozporu mezi podpisem rozhodnutí a nesprávně vyhotoveném opisu tohoto rozhodnutí, nelze považovat takové tvrzení za opodstatněné.

Co se týká námitek stěžovatelky ohledně případnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody, odvolací soud ve svém rozsudku vysvětlil jasně a srozumitelně co jej k tomu vedlo. Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatelky.

Rovněž s namítanou výpovědí svědkyně se nalézací soud dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl souvislosti, které jej vedly k přesvědčení o pravdivosti a úplnosti této učiněné výpovědi. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit.

V projednávané věci neshledal Ústavní soud ani rozpor v postupu soudů v řízení s předloženou judikaturou Ústavního soudu.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve spisu jsou založena usnesení ze dne 1. března 2013, č.j. 24 T 56/2008-3253 a č.j. 24 T 56/2008-3254, o účasti stěžovatelů na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013. Prvním z nich je stěžovatelce prominut zbytek trestu odnětí svobody v trvání 180 dnů, druhým je prominut trest odnětí svobody stěžovatele.

Jak z výše popsaného plyne, stěžovatelé nepředložili Ústavnímu soudu žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jejich věci došlo k naříkaným zásahům do zaručených základních práv. Jak je patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému a řádně odůvodněnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a v důsledku toho i o výši uděleného trestu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90).

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.