IV. ÚS 4811/12
IV.ÚS 4811/12 ze dne 21. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Lenky Hanákové, právně zastoupené advokátem JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., Bašty 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011 č. j. 34 Ad 49/2011-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozhodnutí krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení částku 9.140,- Kč. Stěžovatelka ve svém návrhu namítá, že tyto náklady vznikly z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kdy tento usnesením ustanovil pana MUDr. Tibora Viscápiho. Úkolem znalce bylo stanovit na základě zdravotnické dokumentace stěžovatelky stupeň její invalidity.

Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětném případě došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť v právě projednávaném případě byla osvobozena od soudního poplatku, a to podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení se od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.

S ohledem na shora uvedené byla sice stěžovatelka ve věci samé neúspěšná, ale je toho názoru, že jí nevznikla povinnost vůči státu hradit odměnu přiznanou znalci a náhradu hotových výdajů, jak ji k tomu krajský soud zavázal. Důvodem je pak především ta skutečnost, že stěžovatelka je ze zákonem stanovených důvodů osvobozena od soudních poplatků a tudíž státu nevznikl právní důvod tyto náklady po stěžovatelce jako neúspěšném účastníkovi požadovat.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Další skutečností, pro kterou Ústavní soud nespatřuje v rozhodnutí obecného soudu zásah do základních práv stěžovatelky, je ten fakt, že náklady řízení, které jí byly uloženy k tíži, spadají pod rozsah tzv. bagatelní částky. Namítá-li stěžovatelka v předmětné věci porušení práva na spravedlivý proces, nezbývá než konstatovat, že toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2013

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.