IV. ÚS 477/09
IV.ÚS 477/09 ze dne 24. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Z. P., zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Dukelská brána 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 302/2008-509, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2007 č. j. 3 To 209/2007-463 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 4. 2007 č. j. 1 T 244/2006-436, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 4. 2007 č. j. 1 T 244/2006-436 uznán vinným dle výroků 1. - 7. rozsudku, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou, čímž se měl dopustit třech trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen podle ustanovení § 250 odst. 2 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání ve specifikovaném oboru na dobu čtyř let. Podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), mu bylo uloženo, aby zaplatil poškozené (Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky) částku 436.290,65 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2007 č. j. 3 To 209/2007-463 bylo odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Prostějově zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6. 2008 č. j. 3 Tdo 302/2008-509 odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje své námitky k provedenému důkaznímu řízení a namítá nesprávnost právních závěrů učiněných obecnými soudy na jejich základě. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy nehodnotil v souladu se zákonnými hledisky (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), řádně neposoudil jeho obhajobu a neshromáždil všechny dostupné důkazy k učinění správných a úplných skutkových závěrů. Zejména nalézacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, zda vůbec poškozené nějaká škoda vznikla, a pokud vznikla, tak v jaké výši. Nepřipustil ani žádný další z důkazů navrhovaných obhajobou s tím, že se jedná o důkazy naprosto nepodstatné. Stěžovateli nebyla umožněna osobní prohlídka předmětných invalidních vozíků, které měl stěžovatel poškozené vyúčtovat jako nové, ač šlo o vozíky použité. Nebyl soudem ustanoven odborný znalec, který jediný mohl odpovědět na otázku, zda došlo k údajné záměně invalidních vozíků. Přes žádost stěžovatele nebyly při jednání soudu předloženy všechny smlouvy o výpůjčce mezi pacientem a pojišťovnou, kde pacient podepisoval, zda dostal vozík nový nebo repasovaný. Stěžovatel namítal, že mohlo dojít i k úmyslné záměně invalidních vozíků během jejich užívání. Soud provedl dokazování pouze výslechem svědků Ing. M. K., Ing. H. P., J. U. a V. M. a neúplnými listinnými důkazy a na těchto svědeckých výpovědích byla postavena celá obžaloba. Není pravdivé tvrzení svědka V. M., že to byl hlavně stěžovatel, kdo hlavní měrou zasahoval do toho, kam se který vozík poveze, na základě kterého poukazu, a že pacientovi bude dodán vozík starý. Stejně tak nejsou pravdivé i svědecké výpovědi Ing. P. a J. U. Také tvrzená výše škody, pokud vůbec nějaká škoda vznikla, byla určena nesprávně. Výši škody měl podle názoru stěžovatele určit soudní znalec.

4. Stěžovatel tvrdí, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin, z něhož je obviňován. Svým jednáním nenaplnil nejen zákonné subjektivní, ale ani objektivní znaky uvedeného trestného činu. Chybí i materiální znaky trestného činu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudil námitky uvedené v jeho odvolání, nepřipustil provedení znaleckého posudku a při rozhodování o vině nezhodnotil všechny relevantní okolnosti. Uvedeným postupem nalézacího a odvolacího soudu tak došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces. Oba obecné soudy při rozhodování o vině nezhodnotily všechny okolnosti, které bylo třeba posuzovat a z průběhu soudního řízení je podle názoru stěžovatele zřejmé, že soudní proces byl veden jednostranně v jeho neprospěch. Rovněž dovolací soud se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a zcela nesprávně odmítl podané dovolání. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 244/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově.

6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že vzhledem k tomu, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou prakticky totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil již v podaném dovolání, odkazuje pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu vypořádal jak s polemikou stěžovatele ohledně správnosti soudy zjištěného skutkového stavu (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), tak i s jeho některými právně relevantními námitkami, které sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšším soudem byly tyto shledány zjevně neopodstatněnými (viz zejména str. 7 až 9 rozhodnutí). Nejvyšší soud vyslovuje přesvědčení, že v řízení před ním, ani jeho rozhodnutím, nebyl porušen trestní řád ani Ústava České republiky (dále jen "Ústavy") či jiné v České republice účinné normy. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a námitky stěžovatele směřující proti jeho rozhodnutí lze považovat za zjevně neopodstatněné.

7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření především odkazuje na jeho obsáhlé rozhodnutí, ve kterém jsou podrobně k jednotlivým bodům 1) až 7) odůvodněny závěry o vině stěžovatele na základě tehdy stěžovatelem uplatněných námitek. Dále krajský soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky z předchozího řízení s tím, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, a tedy bylo rozhodováno na základě neúplného skutkového stavu, a zejména, že provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zákonnými hledisky. Stěžovatel se fakticky domáhá jiného hodnocení provedených důkazů, když v ústavní stížnosti nabízí jejich vlastní hodnocení a tím i jiné závěry o vině. V závěru krajský soud připomíná, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a neměl by přezkoumávat to, jakým způsobem obecný soud důkazy hodnotil.

8. Okresní soud v Prostějově ve svém vyjádření odkazuje na písemné vyhotovení svého rozsudku a námitky stěžovatele považuje za další snahu o věcný přezkum odsuzujícího rozsudku. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.

9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.

7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu řízení a v podaném odvolání a dovolání, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

8. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k důkaznímu řízení a k hodnocení provedených důkazů. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitek neprovedení důkazu znaleckým posudkem a nepřipuštění dalších důkazů navrhovaných obhajobou s tím, že se jedná o důkazy naprosto nepodstatné. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy vycházely nejenom, jak tvrdí stěžovatel, z výpovědí servisních pracovníků, ale i revizních zpráv ke stížnostem pacientů na špatný technický stav vozíků a dalších relevantních důkazů. Při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci obecné soudy vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při vyvození právního závěru o vině stěžovatele. Uvedly i způsob, jakým dospěly ke stanovení výše způsobené škody.

9. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení práva stěžovatele na obhajobu, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. To se týká i stěžovatelova tvrzení, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat uvedený trestný čin, jakož i jeho pochybnosti, zda jeho jednání, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, naplňuje zákonné subjektivní a objektivní znaky trestného činu, kterého se měl dopustit. Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám uvedeným v ústavní stížnosti se obšírně vyjádřil již odvolací soud, k námitkám stěžovatele stran stanovení výše způsobené škody a k subjektivní a objektivní stránce uvedeného trestného činu se vyslovil vedle odvolacího soudu podrobně rovněž soud dovolací. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu k těmto stěžovatelovým námitkám lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou argumentaci znovu opakovat.

10. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

12. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.

13. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.