IV. ÚS 47/04
IV.ÚS 47/04 ze dne 26. 10. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M. K, zastoupeného JUDr. D. Š. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 185/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 13 P 220/96-350,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci návrhu na změnu výroku rozsudku, jímž se domáhal, aby mu byla do péče svěřena jeho dcera M. narozená 14. 3. 1989, a tvrdil, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na výchovu jeho dítěte, které je zakotveno v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), přičemž omezení tohoto práva bylo provedeno v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Rozhodnutí nerespektují také ústavní zákaz diskriminace, zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i v ust. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako v čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Nebylo rovněž respektováno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života, garantované čl. 8 odst. 1 Úmluvy jakož i čl. 17 odst. 1 Paktu a nebyla zajištěna rovnost mužů a žen garantovaná čl. 3 Paktu. Stěžovatelovi nebyla poskytnuta účinná ochrana jeho práv, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 písm. a) a c) Paktu. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují též jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v tehdy platném znění, dále "zákon") a po odstranění vad splňovala i další náležitosti vyžadované tímto zákonem, a proto mohla být posouzena z hlediska své opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazem na text výše uvedených ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu a výňatky z různých rozhodnutí obecných soudů, jakož i soudu Ústavního dokládal, že jeho základní práva a svobody byly porušeny tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na svěření dcery do stěžovatelovy péče. Soudy konstatovaly, že jeho dceři je 14 let a je nepochybně schopna zformulovat vlastní názor na to, v jakém prostředí chce vyrůstat. Tento názor nelze podle soudů nerespektovat. S tím stěžovatel nesouhlasil a tvrdil, že jeho rodičovské právo může být omezeno, avšak pouze tak, aby byla zachována jeho podstata a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny), a aby nebylo: "fakticky popřeno a zrušeno podmiňováním jeho výkonu tzv. názorem dítěte (sic), které je v tomto směru nejen subjektem práv, ale především také objektem [stěžovatelovy] rodičovské výchovy a péče. Z tohoto hlediska i z hlediska přirozenosti rodinných práv pak v kolizi uvedených práv dítěte na 'vyjádření svého názoru' a práv rodiče na 'výchovu [stěžovatelova] dítěte 'musí dostat právo vyšší a společensky významnější, tedy [stěžovatelovo] právo rodiče vychovávat své dítě. Takto je pak vyjádřen i skutečný zájem [stěžovatelova] dítěte." Soudy podle stěžovatele chybně konstatovaly, že přehlíží čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí

Stěžovatel uvedl, že návrh na změnu výchovy podal, protože není dlouhodobě plněn rozsudek okresního soudu, který upravuje jeho styk s dcerou. Tento rozsudek není vynucován a soudy nesprávně interpretují jak povinnost respektovat názor dítěte, tak povinnost matky, která selhává při vedení jeho dcery směrem k vytvoření dceřina žádoucího postoje k pravidelným osobním kontaktům se stěžovatelem. Z ustanovení čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte totiž neplyne absolutní nutnost řídit se názorem dítěte, ale pouze požadavek vzít na takový názor zřetel. Matka dcery před třemi lety použila násilí, při znemožnění styku stěžovatele s dcerou a dnes jí pochopitelně pouze stačí již jen projevovat negativní postoj. Názor dcery tak není skutečně vlastní a svobodně vyjádřený. Stěžovatel tvrdil, že je všeobecně známo, že ve věcech rozhodování o výchově jsou otcové vystaveni systematické protimužsky zaměřené diskriminaci se strany soudů a dalších státních orgánů, což lze doložit jak statistikou o svěřování dětí do výchovy, tak výroky významných osobností veřejného života, které stěžovatel ocitoval (šlo o výroky ministra práce a sociálních věcí, vládního zmocněnce pro lidská práva a filmové dokumentaristky zabývající se gender problematikou).

Z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 1. 2003 (13 P 220/96-350) Ústavní soud zjistil, že soud zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí, protože dospěl k závěru, že matka dceři ve styku s otcem nebrání a nejsou tak naplněny podmínky, které podle zákona o rodině mohou vést k vydání takového rozhodnutí. Soud nezletilou dvakrát vyslechl.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003 (56 Co 185/2003) Ústavní soud zjistil, že krajský soud nevyhověl odvolání stěžovatele, proti rozsudku okresního soudu, ve kterém byly uplatněny námitky, jež byly obdobné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud správně aplikoval ust. § 27 odst. 2 zákona o rodině a provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

V předmětné věci nutno připomenout, že v řízení o změně výchovy jde především o soudní řešení střetu ústavně chráněných práv nezletilé dcery, jejího otce a matky. Tato práva nejsou ve vztahu hierarchickém, ale horizontálním. Jde o práva v zásadě rovnocenná, což v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelně znamená, že těžiště přezkumu leží zejména ve zkoumání toho, zda byla při rozhodování sporu konkurenčních práv respektována pravidla spravedlivého procesu. Obecné soudy transparentně a přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí. Okresní soud konstatoval, že dceři je 14 let a je nepochybně schopna zformulovat vlastní názor na to, v jakém prostředí chce vyrůstat. Zároveň okresní soud dodal, že úprava styku otce s nezletilou, přestože o ní bylo rozhodnuto rozsudkem, je nefunkční, a proto také soud zahájil nové řízení o úpravě styku, které bude pokračovat po pravomocném ukončení řízení o úpravě výchovy a výživy. Podle soudu je pravděpodobné, že bude ustanoven znalec, který zjistí, proč dcera nechce domácnost otce navštěvovat. Krajský soud dodal, že nenaplňování styku otce s nezletilou v rozsahu úpravy provedené soudem není zapříčiněno chováním či opomenutím matky nezletilé, která by tak nepřímo bránila stěžovateli ve styku s dcerou, nýbrž jde o poruchu komunikace mezi dcerou a stěžovatelem, přičemž podíl matky na tomto stavu nebyl v řízení prokázán. K těmto závěrům obecných soudů nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady. Právní normy procesních i hmotněprávních předpisů byly aplikovány ústavně konformním způsobem. Závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel spatřoval závažný zásah do svých práv ve skutečnosti, že soudy nepřiměřeně akcentují názor jeho dcery. Ústavní soud již stěžovatele jednou upozornil, že: "zcela přehlíží stěžejní ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Byly to naopak obecné soudy, jež ve svých rozhodnutích dovodily, že při stávající konfliktní povaze vztahu obou rodičů by úprava střídavé výchovy nezletilé byla naopak v příkrém rozporu s jejími zájmy ...To, že nezletilá nyní nežije ve společné domácnosti se stěžovatelem, je důsledkem rozpadu manželství rodičů dítěte, důsledkem, který třeba posuzovat v prvé řadě z hlediska již konstatovaného zájmu dítěte." (jde o stěžovateli známé usnesení ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 650/2000). Ve světle tohoto právního názoru, od kterého se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v nyní projednávaném případě, nelze akceptovat, že rozhodnutími soudů je porušováno stěžovatelovo právo na rodinný život, resp. že jeho právo je společensky významnější. Ústavní soud si je vědom, že tento názor byl vysloven ve věci návrhu na střídavou výchovu, nicméně hlavní argument zůstává: názor dítěte nelze bagatelizovat způsobem, který naznačuje stěžovatel. Ostatně takový právní názor nemá ani oporu ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98 (Sb. n. u., sv. 12, str. 87), kterým byla naopak stvrzena procesní způsobilost nezletilých v řízení, v němž bylo rozhodováno o jejich výchově, což jim umožnilo v tomto řízení se k navrhované změně procesně relevantním způsobem vyjádřit. Důležitost mezinárodně právní ochrany zájmu dítěte Ústavní soud podpořil v nálezu ze dne 30. 6. 2004 Pl. ÚS 23/02 (publikován pod. č. 476/2004 Sb. zákonů).

Takové chápání důležitosti významu zájmu dítěte zastává i IV. senát Ústavního soudu -např. v nálezu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01 (Sb. n. u., sv. 26, str. 63), kdy konstatoval: "kriteriem pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů by v souladu s Úmluvou o právech dítěte (104/1991 Sb.) měly být přednostně 'zájmy dítěte', kdy tedy prioritní nebude zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilého a ohledy na jeho zdárný vývoj." Tento právní názor samozřejmě nemá a nesmí vést k vyřazení otce z možnosti působit na výchovu dcery a stýkat se s ní, avšak Ústavní soud jej připomíná, vzhledem k argumentaci otce, který se poukazem na svá práva rodičovská, snaží práva své dcery redukovat a akcentuje povinnost poslušnosti, když v podstatě stojí na stanovisku, že jeho dcera není schopna posoudit, jaký je její zájem. Tento názor by však byl zcela v rozporu s koncepcí ochrany práv dítěte.

Na druhou stranu Ústavní soud důrazně připomíná, že soudy musí v řízení postupovat se vší rozhodností a používat všech dostupných procesních prostředků k tomu, aby v rozumné době zjistily příčinu konstatované poruchy vztahu nezletilé k otci. Mají-li soudy za to, že je nutné věc posoudit znalecky, musí si počínat tak, aby nedopustily, že by proces znaleckého posouzení byl fakticky jen odsunutím okamžiku, kdy bude meritorně rozhodnuto o celé věci. Soudy musí přihlížet k celkové délce sporu a k tomu, že nezletilá v relativně krátké době nabude zletilosti a celé řízení (o její výchově a styku s ní) může ztratit význam. Připuštění takového stavu by znamenalo rezignaci soudů na jejich základní úkol, jímž je rozhodování sporů. Ve vztahu k účastníkům, kteří takové oddalování konečného rozhodnutí svými procesními aktivitami nezpůsobili, by byl porušením práva na spravedlivý proces.

Napadenými rozsudky nebylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné jeho základní právo či svoboda, garantované Listinou, Úmluvou či Paktem. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 26. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.