IV. ÚS 4673/12
IV.ÚS 4673/12 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky J. N. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Samkem, Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1154/2012 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 9 To 61/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 1 T 3/2011 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání pomoci k pokusu zločinu podvodu podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a za použití ustanovení § 81 tr. z. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále podle ustanovení § 73 odst. 1 a 3 tr. z. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu notářství a další činnosti podle zákona č. 358/1992 Sb. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Ve věci podané odvolání krajský soud zamítl. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Stěžovatelka má za to, že obecné soudy došly na základě provedeného dokazování k neadekvátním skutkovým závěrům, když důkazy a skutečnosti, které svědčily ve prospěch stěžovatelky, zcela pomíjely, zatímco z ostatních důkazů vyvozovaly skutkové závěry, které z nich nevyplývají. Soudy sice akceptují fakt, že stěžovatelka byla oklamána a neměla v úmyslu pomáhat obžalovanému B. v jeho činnosti, na druhou stranu dovozují, že byla srozuměna s trestněprávním následkem jeho jednání. Soudy zcela pomíjí tu skutečnost, že sama stěžovatelka byla podvedena. Soudy při svém hodnocení zcela pominuly nutnost respektovat možnost odlišného subjektivního vnímání některých situací, kdy jde zejména o její neschopnost identifikovat místa, kde předmětné listiny sepisovala, resp. stvrzovala, neboť jako neřidič s nevalným smyslem pro orientaci není schopna jednoznačně sdělit, zda se na tom kterém místě nacházela či nikoliv. Zákon navíc žádným způsobem neřeší, jak má notář ověřovat, kde činí konkrétní úkon. Stěžovatelka v daném případě vycházela z tvrzení osob, které úkon činily, a z jejich chování neměla nejmenší důvod se obávat, že by snad jejich tvrzení nebyla správná. Stěžovatelce přijde s podivem, že soudy argumentují faktem, že nebyly provedeny důkazy účetními doklady prokazujícími provedení úkonů mimo kancelář a z toho dovozují, že snad tvrzení stěžovatelky nejsou pravdivá. Orgány činné v trestním řízení se však měly nejprve přesvědčit, že takový důkaz skutečně absentuje, což se však nestalo. Za klíčový zásah do svých práv považuje stěžovatelka tvrzení, že se svého jednání měla dopustit v nepřímém úmyslu napomáhat podvodnému jednání pana B. Stěžovatelka zdůrazňuje, že s činností obžalovaného nebyla srozuměna. Nikdy nejednala v úmyslu, byť ve formě srozumění s následkem, stvrzovat nepravdivé skutečnosti formou notářského zápisu či legalizaci podpisu. Stěžovatelka nerozporuje fakt, že notářský zápis neodpovídá realitě a že jistě nebyl podepsán poškozenou, nicméně při sepisu těchto listin uvedené skutečnosti nevěděla. Odvolací soud ve svém odůvodnění dokonce dovodil, že stěžovatelka měla dokonce vědět o tom, že uvedené listiny nebyly podepsány osobami, které jsou na nich uvedeny jako účastníci. Takový skutkový závěr však nemá podklad v provedeném dokazování. Nepřímý úmysl nelze dovozovat ani z toho, že stěžovatelka mohla při svém vzdělání dovodit, že jednou z možností jednání pana B. je i možná fabulace a uvádění nepravdivých údajů o podpisech na listinách, které mu měla stěžovatelka přenechat za účelem obstarání jejich podepsání. Hodnotící postup je v hrubém rozporu s předpokladem objektivního a proporcionálního hodnocení důkazů, které předpokládá posuzování subjektivního vnímání situace stěžovatelkou v době, kdy měla dle závěru soudu panu B. přenechat listiny a ověřovací knihy, nikoliv v době, kdy již bylo jisté, že pan B. její důvěry zneužil. Soudy nezohlednily, že v posuzovaných případech nešlo o jediné úkony, které obžalovaná pro spoluobžalovaného, resp. jeho klienty prováděla, a to i mimo kancelář, když v případě jiných úkonů proběhlo vše v pořádku. Z toho důvodu je pochopitelné, že stěžovatelka od obžalovaného žádné nezákonné jednání neočekávala. Stěžovatelka opakovaně vyslovila lítost nad tím, že v důsledku její činnosti došlo k narušení právní jistoty a ohrožení majetku poškozené, nicméně zdůrazňuje, že její případnou kárnou odpovědnost nelze nahrazovat odpovědností trestněprávní. Za klíčový považuje stěžovatelka též ten fakt, že při svém vzdělání a zkušenostech by musela vědět, že se soudem dovozované jednání musí nutně odhalit. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že se na jednání pana B. vědomě nijak nepodílela a nevěděla o něm.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti snáší řadu argumentů či pochybností, s nimiž se však v zásadě vypořádaly již obecné soudy a na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Navíc, jak shora uvedeno, není úkolem Ústavního soudu přeformulovávat právní závěry obecných soudů. Z odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení nepochybně vyplývá, jaké okolnosti a důkazy byly předmětem hodnocení, na základě jakých zákonných ustanovení jednání stěžovatelky obecné soudy kvalifikovaly a také k jakým právním závěrům posléze dospěly. Napadá-li stěžovatelka samotný účel trestního řízení, kdy podle ní by měla být její věc projednána pouze v kárném řízení, nutno konstatovat, že kárné řízení má z hlediska míry pochybení notáře resp. v tomto případě notářského čekatele své hranice. Pokud se notář v průběhu výkonu své činnosti dopustí tak zásadního pochybení, jako tomu je v předmětném případě, nezbývá, než celou věc zahrnout pod působnost trestněprávních předpisů. Smysl a účel výkonu notářství je primárně založen na důvěře v osobu notáře, s jehož řádným a pečlivým výkonem funkce stojí a padá institut notářství jako takového. Pokud se stěžovatelka v průběhu výkonu funkce notářské čekatelky dopustila tak flagrantního porušení právních předpisů jako je tomu v předmětném případě, nelze dohledat prostor pro projednání jejího pochybení "pouze" v rámci kárného řízení.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.