IV. ÚS 464/04
IV.ÚS 464/04 ze dne 18. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 464/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky H. B., zastoupené JUDr. Tomášem A. Schänfeldem, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitná 25, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. 17 Co 232/2004-135, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2003, č. j. 28 C 284/2002-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 29. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž jí byla uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi, Bytovému družstvu U Pernikářky 2, částku ve výši 33 423,30 Kč jako doplatek na platbách za užívání bytu.

Stěžovatelka měla za to, že obě napadená rozhodnutí neoprávněně zasáhla do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byla vydána na základě tvrzení, jež byla v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i svou materiální dimenzi, spočívající v ústavním vymezení kompetencí Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, jenž poskytuje ochranu základním právům a svobodám fyzických a právnických osob až v okamžiku, kdy tato práva nejsou v dostatečné míře respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Obě tyto dimenze Ústavní soud zohlednil při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [jedná se zejména o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodu absence zásadního právního významu, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž uvádí, že tak učinila z opatrnosti, neboť si není jista, zda bude dovolání shledáno přípustným. V souvislosti s podaným dovoláním stěžovatelka navrhla přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jak již Ústavní soud konstatoval, pro takový postup není za platné právní úpravy žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnosti je tedy podána předčasně.

Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že by jejímu dovolání nebylo Nejvyšším soudem ČR vyhověno, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2005

JUDr. Michaela Židlická soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.