IV. ÚS 460/04
IV.ÚS 460/04 ze dne 4. 1. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 460/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti S. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu zde dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 38/2004-37,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 12. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým byla odmítnuta jako nepřípustná jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo přerušeno řízení ve věci vydání předběžného opatření ve věci o přiznání životního minima. Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší správní soud porušil jeho práva zakotvená v ust. čl. "37 odst. 2. čl. 38 odst. 2, čl. 30 odst. 1,2,3, čl. 6 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod" (dále "Listina"). Současně stěžovatel požádal o ustanovení advokáta a o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení, jímž Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost proti usnesení, jímž Okresní soud v Ostravě upravil průběh vedení řízení.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.

Ústavní stížnost lze, až na ojedinělé výjimky, podat teprve po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí právě pouze proti rozhodnutí nemajícímu v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv či svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl výše popsán. O tom, zda o stěžovatelově nároku (právu) bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení věci.

Protože stížnost není možno věcně projednat z důvodů uvedených shora, neshledal Ústavní soud účelným vyzývat stěžovatele k odstraňování vad jeho návrhu, které spočívaly mj. v absenci právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože ústavní stížnost byla odmítnuta bez meritorního projednání, nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který pro svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.