IV. ÚS 4580/12
IV.ÚS 4580/12 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Yekta Ergün Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1395/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 18 Co 461/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 41 C 44/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku nalézacího soudu, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení částky 81 198 678 Kč s přísl. s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi jeho trestním stíháním a vzetím do vazby a neuskutečněným obchodem; dále požaduje zrušení rovněž uvedeného rozsudku odvolacího soudu, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

Stěžovatel uvádí, že se domáhal náhrady škody v žalované výši, a to jako ušlého zisku z obchodu mezi společností Cromway Holding Ltd. (dále jen "Cromway") a společnostmi Libinvest LLC se sídlem v Uzbekistánu a Hika Ltd. se sídlem v Ázerbajdžánu o dodávce náhradních dílů k lokomotivám. Stěžovatel tvrdí, že podle smlouvy o výhradním zastoupení se společností Cromway pro jednání se společností Škoda Plzeň a. s. mu náležela provize ve výši 2,5 % z prodejní ceny realizovaných obchodů. Společnost Cromway měla dne 16. 9. 1994 uzavřít se společností Škoda Plzeň a. s. smlouvu na nákup 60 ks lokomotiv, dále dodávky náhradních dílů a poskytnutí servisních služeb po sjednanou dobu a zaškolení obslužného personálu k těmto lokomotivám. Dne 14. 9. 1994 však byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. Podle stěžovatele nemohl být uvedený obchod zrealizován, a to v příčinné souvislosti se zahájením jeho nezákonného trestního stíhání.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry civilních soudů, podle nichž v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o vzetí do vazby a jím tvrzenou škodou. Zejména namítá, že soudy dostatečně nezohlednily dopad osobní neúčasti stěžovatele na uskutečnění obchodu, neboť stěžovatel byl jako jediný za společnost Cromway v kontaktu s vedením společnosti Škoda Plzeň a. s., přičemž nebylo objektivně možné přenést osobní vklad stěžovatele, představovaný kontakty, renomé u zástupců Škoda Plzeň a. s. a odběratelů, znalost ekonomických podrobností a geneze celého obchodního případu a technických detailů na jinou osobu. Dostatečně nebyl zohledněn ani druhý aspekt věci, a to ztráta důvěry obchodních partnerů v osobu stěžovatele, a to jak ze strany Škoda Plzeň a. s., tak ze strany spoluvlastníka společnosti Cromway.

Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením zdůraznil, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy výslechem svědků a soud nevzal úvahu, že stěžovatel podáním ze dne 5. 1. 2011 napadl protokolaci výslechu svědků v řízení před nalézacím soudem. Nejvyššímu soudu vytýká, že věc posuzoval mechanicky a ač konstatoval nepřípustnost dovolání, zkoumal i skutkovou stránku věci a zabýval se rozborem objektivní odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozsudkem č. j. 28 Cdo 4887/2010-99, týkajícím se obdobné věci stěžovatele, rozhodl tak, že věc má po právní stránce zásadní právní význam.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval civilní soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že žaloba byla zamítnuta na základě skutkového závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy, tj. závěru, že sama okolnost, že stěžovatel byl trestně stíhán a vzat do vazby, objektivně vzato nebyla s to zabránit zúčastněným právnickým osobám, aby připravovaný obchod dokončily. Příčinou neuzavření smluv, jejichž realizace měla společnosti Cromway a stěžovateli (jako zprostředkovateli a jejímu tichému společníku) přinést očekávaný zisk, nespočívá v trestním stíhání stěžovatele a vzetí do vazby, ale v okolnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností upustily od realizace tohoto již připraveného obchodu (jednatel Ferudun Korkmaz, kompetentní k uzavření smlouvy jménem společnosti Cromway, se k podpisu smlouvy bez vážných důvodů ani nedostavil). Tvrzení stěžovatele, podle nějž uzavření mezinárodního obchodu v hodnotě 1,8 miliardy Kč připravovaného týmy smluvních stran bylo závislé výhradně na osobě stěžovatele, měly za účelové.

Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními či by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývaly a napadená rozhodnutí by proto bylo možno považovat za protiústavní.

Vzhledem k argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně tvrzené příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a tvrzenou škodou.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Z obsahu připojeného spisu a odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že při dokazování a hodnocení důkazů nedošlo k zásadnímu pochybení, jež by mohlo být důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu.

Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, Ústavní soud poukazuje na to, jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (č. l. 104), že soud prvního stupně přijal dne 10. 3. 2011 usnesení, kterým nevyhověl návrhu stěžovatele na opravu protokolace, a to z důvodu časové prodlevy mezi jednáním a vznesením námitky. Z odůvodnění rozhodnutí však vyplývá, že v námitkách uvedená tvrzení vzal v úvahu.

V rozhodnutí soudu prvního stupně je rovněž uvedeno, jaké důvody soud vedly k tomu, že považoval s ohledem na dosud provedené dokazování provádění dalších důkazů za nadbytečné, neboť neměly význam pro žalovaný nárok. Ústavní soud má sice za to, že v tomto směru mohlo být odůvodnění napadených rozhodnutí, a to zejména soudu odvolacího, podrobnější, nicméně určitá "střídmost" této části odůvodnění není s to posunout věc do ústavní roviny.

Úkolem Ústavního soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, totiž není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení tzv. podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil.

Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku stěžovatele, že dovolací soud nad rámec argumentace o nepřípustnosti dovolání zkoumal i skutkovou stránku věci. Nejvyšší soud pouze dodal, že při respektování zásady presumpce neviny obviněného (čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) zahájení trestního stíhání a vzetí obviněného do vazby samo o sobě objektivní překážkou pokračování obchodní spolupráce z důvodu obav ze ztráty společenské reputace zásadně být nemůže a vyjádřil se i ke stěžovatelem tvrzeným nedostatkům dokazování, přičemž dospěl k závěru, že řízení takovou vadou postiženo není. Uvedená úvaha Nejvyššího soudu, která v tomto směru pouze konkretizovala závěry odvolacího soudu, není způsobilá porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Za nepřípadný je nutné považovat i poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4887/2010-99, vydané v obdobné věci, kde byla shledána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodování o přípustnosti dovolání je výhradně věcí Nejvyššího soudu. Nelze přitom odhlédnout od toho, že Nejvyšší soud vychází z konkrétních skutkových i procesních okolností toho kterého případu, neboť každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru. Ostatně sjednocování judikatury je právě věcí Nejvyššího soudu, nikoliv soudu Ústavního.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý a řádný proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.