IV. ÚS 457/10
IV.ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013

N 124/70 SbNU 133
Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu po indosaci směnky

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 ve věci ústavní stížnosti Márie Kotlárové, právně zastoupené advokátem Mgr. Milošem Znojemským, se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 5 Cmo 341/2009, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, spojené s návrhem na zrušení § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 5 Cmo 341/2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2009 sp. zn. 5 Cmo 341/2009 se ruší.

III. Návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, se odmítá.
Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku vrchního soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, (dále též jen "ZSŠ").

2. Poté, co byly odstraněny vady návrhu, přezkoumal Ústavní soud podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Dne 21. 1. 2001 (patrně však až 21. 1. 2002) uzavřela stěžovatelka se společností FAST FINANCE, s. r. o., smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na jejímž základě jí byla vyplacena částka 6 000 Kč určená na výstavbu, úpravu nebo údržbu nemovitosti s tím, že ke splacení dojde v 21 týdenních splátkách po 420 Kč. Smluvní strany se dále dohodly na tom, že pro případ prodlení se dlužnice zavazuje zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,8 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení a věřitel je oprávněn požadovat okamžitou úhradu celé dlužné částky. K zajištění svých závazků z předmětné smlouvy o půjčce předala stěžovatelka věřiteli blankosměnku vlastní, splatnou bez protestu u věřitele, vystavenou dlužníkem v den podpisu smlouvy o půjčce, a to bez vyplnění data splatnosti a směnečné sumy. Po splacení cca jedné poloviny půjčky stěžovatelka přestala splácet a věřitelka doplnila v souladu se smlouvou do blankosměnky částku 30 320 Kč a směnku rubopisem převedla na vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti, tedy GORASAN COMPANY LIMITED, která dne 21. 1. 2009 podala u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu. Proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem jmenovaného soudu tak, že směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že vedlejší účastnice a společnost FAST FINANCE, s. r. o., úzce spolupracují při uplatňování směnek vůči většímu počtu osob. K indosaci vyplněných směnek dochází zcela zjevně právě s ohledem na velice okleštěné možnosti obrany žalovaného ze směnky proti majiteli, který nabyl směnku indosací.

5. Vlastník blankosměnky na ni doplnil částku odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,8 % denně z půjčené částky 6 000 Kč, což sice odpovídá smluvnímu ujednání, nicméně je tímto způsobem prostřednictvím směnky vymáhán více než pětinásobek dlužné částky. Dohodnuté sankce za případné prodlení splacení dluhu jsou natolik vysoké, že se jedná o půjčku lichvářskou, a z toho důvodu je smlouva o půjčce neplatná. Podle judikatury se za rozpornou s dobrými mravy považuje smluvní pokuta či jinak nazvaná sankce pro případ prodlení, jež činí více než 90-100 % z jistiny ročně. V tomto konkrétním případě činí roční úrok ze smluvní pokuty 292 %. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož nebyla prokázána spojitost mezi vedlejší účastnicí a remitentem, kteří sídlí shodně na Kypru. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v neúplném a nesprávném posouzení dané věci odvolacím soudem, který ji nesprávně zhodnotil a nepřihlédl k námitkám stěžovatelky. Postup vedlejší účastnice a společnosti FAST FINANCE, s. r. o., je cíleným jednáním, kdy je osobám s nejnižšími příjmy poskytnuta půjčka nepatrné hodnoty a je podepsána blankosměnka, která je posléze vyplněna na částku mnohonásobně převyšující jistinu. Navíc v daném případě stěžovatelka cca 3 000 Kč již uhradila. Takový postup je fakticky sofistikovanou formou lichvy, kdy je zneužíváno nízké právní povědomí adresátů půjček a je nepřípustným způsobem využíván zákon směnečný a šekový, neboť jeho ustanovení § 17 znemožňuje žalovanému ze směnky uplatnit v případě indosace námitky, které by měl proti původnímu majiteli směnky. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry vrchního soudu, že se v daném případě nejednalo o spotřebitelský úvěr, a není tedy možné aplikovat zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Soud naopak dospěl k závěru, že půjčka byla poskytnuta na zakoupení, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti. Z charakteru výše půjčky je přitom patrné, že půjčka nebyla poskytnuta na výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

III.

6. Přípisem ze dne 20. 7. 2010 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Zdeňka Kovaříka také Vrchní soud v Praze, který uvedl, že současná právní koncepce tvrzení a prokazování ve zkráceném řízení směnečném vychází z ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), podle něhož je žalovaným ten, kdo je povinen tvrdit na svou obranu proti platební povinnosti ze směnky všechny skutečnosti, které považuje za významné. Má-li v tomto směru povinnost tvrzení žalovaný, pak má podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. také důkazní povinnost k těmto svým tvrzením. Požadavek stěžovatelky na přenesení důkazního břemene na protistranu, vycházející z úvahy, že důkazní povinnosti má mít ten z účastníků občanského soudního řízení, pro něhož je její splnění snazší, postrádá oporu v zákoně.

7. Dále vrchní soud konstatoval, že se ve svém rozsudku zabýval též recentní judikaturou, přičemž tou, která se vztahuje k posouzení námitky neplatnosti smluvní pokuty, se odvolací soud nezabýval, neboť nemohl-li takto vznesenou námitku jako stěžovatelce věcně nepříslušející věcně posoudit, pak nemohl v rámci tohoto posouzení ani přihlédnout k rozhodnutím, na něž stěžovatelka v obecné rovině poukazovala.

8. K namítané protiústavnosti ustanovení § 17 ZSŠ odvolací soud uvedl, že zákonná překážka přenosu kauzálních námitek na další nabyvatele směnky je logickým důsledkem abstraktnosti a nespornosti závazků z těchto cenných papírů a může být prolomena jen v případě, prokáže-li směnečný dlužník, že nový majitel nabyl směnku nepoctivě. Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že zrušení tohoto ustanovení by mělo za následek neexistenci důvěrnických indosamentů, resp. přípustnost jakýchkoli námitek směnečných dlužníků vůči jakýmkoli majitelům směnky. Citované ustanovení není prostředkem umožňujícím zneužití směnky, ale právě naopak slouží k ochraně směnečného dlužníka proti nepoctivému nabyvateli směnky.

9. Stěžovatelka využila svého práva k zaujetí repliky k vyjádření Vrchního soudu v Praze a uvedla, že společnost FAST FINANCE, s. r. o., postupovala obdobně ve vztahu k tisícům spotřebitelů, kteří měli zájem o drobné půjčky. Ve vztahu k tisícům osob byly neoprávněně vyplněny blankosměnky na mnohonásobek dlužné částky za situace, kdy po několika měsících přestali dlužníky navštěvovat osoby inkasující v zastoupení společnosti FAST FINANCE, s. r. o., splátky úvěrů. Stěžovatelka zdůraznila, že hlavní úskalí je třeba spatřovat v ustanovení § 17 ZSŠ. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v seriózních médiích, jakož i v rámci internetu lze dohledat velký rozsah protiprávního jednání společností FAST FINANCE, s. r. o., a GORASAN COMPANY LIMITED. Stěžovatelka je toho názoru, že jsou dány důvody pro zásah Ústavního soudu, kterým by bylo zamezeno účelovému využívání až zneužívání ustanovení zákona směnečného a šekového společnostmi poskytujícími spotřebitelské úvěry, kdy jako zajištění slouží blankosměnka. Stěžovatelka podotýká, že současná právní úprava neumožňuje výstavci obranu ani v případě, kdy je zřejmé, že došlo k neoprávněnému vyplnění blankosměnek.
IV.

10. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části důvodná.

11. Ústavní soud vyšel při řešení předmětného případu z jeho širších souvislostí majících však zcela zásadní vliv na jeho výsledné posouzení. Právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Tuto skutečnost je třeba akcentovat zejména za situace, kdy směnečná praxe inklinuje k využívání zajišťovací funkce směnek. Směnečný dlužník a směnečný věřitel jsou formálně právně v rovném postavení, ovšem faktická situace může být odlišná. Navíc nezřídka dochází k situacím, kdy je směnka využívána i ve vztahu k těm subjektům, od nichž nelze očekávat hlubší povědomí o právu směnečném, což pro ně může mít zcela fatální důsledky v podobě vzniku dluhové spirály. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) konstatoval, že: "současné napětí spojené se směnkami je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) zejména vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy spravedlivě požadovat".

12. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře též dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V tomto ustanovení spatřuje Ústavní soud jak strukturální princip, tak subjektivní právo jednotlivce, které je omezitelné k prosazení jiného práva či veřejného zájmu, na základě zákona, přičemž takové omezení musí být přiměřené sledovanému cíli, jehož má být dosaženo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197)].

13. V obecné rovině lze souhlasit s názorem zdůrazňujícím význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, který je způsobilý autonomii vůle proporcionálně omezit.

14. K postavení směnečného dlužníka a směnečného věřitele Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že směnka je mnohdy uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - a ani to nelze od nich spravedlivě očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři, a reflektovat tak případná rizika z něj plynoucí (srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012). Ústavní soud nezpochybňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt, nicméně tuto je třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci [Paulus (D. 50, 17, 90) - In omnibus quidem, maxime tamen in iure aequitas spectanda est]. Je proto třeba rozlišovat situaci, kdy vstupují do právního vztahu, potažmo směnečného vztahu, dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionálem) a nepodnikatelem.

15. Ústavní soud má za to, že výše uvedené skutečnosti představují z hlediska ústavně zaručených práv občanů závažný problém, neboť zneužíváním institutů směnečného práva dochází k ohrožení, ne-li dokonce podlomení jejich právní jistoty a nepřiměřenému zvýhodnění jedné ze smluvních stran.

16. Z ústavní stížnosti a předcházejících rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že pro hodnocení předmětného případu bylo rozhodující posouzení otázky, zda může stěžovatelka vznášet kauzální námitky za situace, kdy došlo k indosaci směnky na společnost GORASAN COMPANY LIMITED. Obecné soudy přitom dovodily, že pokud v daném případě nebyla naplněna dispozice ustanovení § 17 ZSŠ, tj. pokud majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka, nelze ke kauzálním námitkám stěžovatelky přihlížet.

17. S výše uvedeným právním závěrem se Ústavní soud neztotožňuje, neboť v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení. Zákon směnečný a šekový vychází z tzv. ženevských úmluv, jež se staly odrazovým můstkem pro právní úpravu směnečného práva v celé řadě evropských států. Zmíněná blízkost právní úpravy způsobuje, že se jednotlivé státy (např. Rakousko či Německo) musely v minulosti vypořádat s obdobnými otázkami, jaké se v současné době objevují v České republice právě v souvislosti s aplikací ustanovení § 17 ZSŠ. Německý nejvyšší soud tak např. již v šedesátých letech minulého století konstatoval, že v konkrétním případě je třeba považovat odvolání se žalobkyně na ustanovení § 17 německého směnečného zákona za zneužití práva (§ 242 BGB), blíže k tomu srov. též KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 144-145. Obdobně se s nastíněným problémem musela vypořádat i rakouská právní úprava, která v případě, kdy dojde v právním vztahu k identifikaci jedné ze smluvních stran jako spotřebitele, poskytuje jí ochranu prostřednictvím zákona o ochraně spotřebitelů.

18. Současná česká právní úprava již sice na jednu stranu chrání spotřebitele tím, že zapovídá v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, užití směnek k zajištění spotřebitelského úvěru, na stranu druhou se však stává iniciátorem otázky nové - a to, jakým jiným způsobem nahradit u spotřebitelských úvěrů dosavadní zajišťovací funkci směnky. De lege ferenda se tak v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nabízí např. úvaha o zavedení tzv. rektasměnek, jejichž obchodovatelnost je omezena, a možnost kauzálních námitek je tak zachována.

19. V právě projednávaném případě uzavřela stěžovatelka smlouvu o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r. o., s tím, že pro případ nesplacení byl závazek zajištěn blankosměnkou, posléze indosovanou (již jako směnkou) na vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti. V době uzavření smlouvy měla společnost FAST FINANCE, s. r. o., v obchodním rejstříku zapsán jako předmět činnosti poskytování drobných peněžitých půjček fyzickým osobám z vlastních zdrojů. Věřitelka tak ve vztahu ke stěžovatelce vystupovala v pozici profesionála, kterému musely být známy okolnosti užití jak smluvní pokuty, tak i směnečného práva. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že indosace směnek nepředstavuje v případě společnosti FAST FINANCE, s. r. o., činnost nikoli ojedinělou, ale zavedenou rutinní praxi. Výše zmíněné skutečnosti tak vzbuzují důvodné pochybnosti o opravdovém účelu indosace směnky, kterou dle náhledu Ústavního soudu nedošlo k výkonu práva, ale právě naopak, k jeho zneužití. V obecné rovině se za zneužití práva považuje situace, kdy někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. V předmětném případě převedla společnost FAST FINANCE, s. r. o., indosací vyplněnou "blankosměnku" na společnost GORASAN COMPANY LIMITED, čímž zbavila stěžovatelku možnosti vznášet proti dotčené směnce kauzální námitky. Přitom při sjednání smluvní pokuty ve výši 292 % ročně má právě vznášení kauzálních námitek pro stěžovatelku zcela zásadní význam. Nutno též poukázat na to, že obdobný postup by mohl v souvislosti s příliš vysokou smluvní pokutou vést v obchodněprávních vztazích k legalizaci derogace moderačního práva soudu, což je samo o sobě nepřípustné.

20. Z hlediska práva tak jednání společnosti FAST FINANCE, s. r. o., potažmo společnosti GORASAN COMPANY LIMITED vyvolává paradoxní situaci, kdy určité chování je na straně jedné právem aprobováno, na straně druhé se s právem dostává do rozporu. Závěr, že určité chování je zároveň dovolené i nedovolené nemůže obstát, takže uznání nedovolenosti zneužití práva vyžaduje odstranění zmíněného paradoxu. Jedná se však o paradox jen zdánlivý. Ze zásady lex specialis derogat generali v tomto případě vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem. Jestliže právní norma určité chování dovoluje a jiná je za předpokladu, že je ho ve výše uvedeném smyslu zneužíváno, zakazuje, je takovéto chování ve skutečnosti nikoli výkonem práva, ale protiprávním úkonem, čímž pojem zneužití práva přestává být paradoxní (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je jeho zneužitím, tak soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s § 3 občanského zákoníku, ale především s čl. 36 Listiny.

21. K problematice zneužívání práva se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil, když např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) uvedl, že "Podle článku 90 Ústavy České republiky ,soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům'. Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu právního státu (srov. preambuli Ústavy)." Stejně tak ve věci sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205) konstatoval, že "netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti" (výše uvedené judikáty jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz).

22. Ústavní soud si je vědom přísné formálnosti směnečného práva, nicméně nelze přihlížet vzniku takové "právní" praxe, v jejímž důsledku dochází k využití, resp. zneužití směnečných institutů v neprospěch jedné ze smluvních stran. Samotná formálnost směnečného práva přitom nemůže být zjevně argumentační základnou, z níž by obecné soudy při posuzování takových případů vycházely. Důvodem je zde především ta skutečnost, že je to právě směnečné právo, jehož základní principy či instituty jsou zneužívány. Bez existence legislativních mechanismů umožňujících zabránit výše nastíněným postupům je na obecných soudech, aby ve své činnosti hledaly taková východiska, jež zneužívání práv zabrání (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 9 Cmo 122/2013). Sukus problému tak není ze strany čtvrtého senátu Ústavního soudu spatřován v samotném ustanovení § 17 ZSŠ, ale v právní praxi, jež jeho aplikaci provází.

23. K návrhu stěžovatelky na zrušení ustanovení § 17 zákona směnečného a šekového tak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, tj. pokud se právní předpis jeví Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho zrušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem (srov. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vydání. Praha : Linde, 2005, str. 251 a násl. a str. 235-236, nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček., V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2001, str. 325 nebo str. 365-366).

24. Závěrem Ústavní soud poukazuje v souladu se svým plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 a na něj navazujícím nálezem sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. 1. 2013 (N 12/68 SbNU 177), že za ústavně konformní považuje takový postup, kdy po tomto zrušujícím nálezu Ústavního soudu budou v řízení před obecnými soudy (popř. před soudem obecným) posuzovány jako včasné všechny námitky ve smyslu ustanovení § 175 o. s. ř., které stěžovatelka uplatnila v řízení před soudem prvního stupně do skončení prvního jednání ve věci ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu ostatně i postup Vrchního soudu v Praze ve shora citovaném řízení sp. zn. 9 Cmo 122/2013).

25. Z výše vyloženého důvodu pak Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 17 zákona směnečného a šekového odmítl jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu s tím, že z části ústavní stížnosti vyhověl tím, že napadený rozsudek vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.