IV. ÚS 455/17
IV.ÚS 455/17 ze dne 30. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele B. L., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Zavadilova 5, Praha 6, směřující proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky MUDr. Hany Vojtové (výrok I.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzeno.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, bylo rozhodnuto, že nezletilý se pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky (výrok I.), stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku pro dobu před rozvodem manželství rodičů (výrok II.), dlužné výživné se nevyměřuje (výrok III.), stěžovatel je povinen přispívat pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok IV.). Dále byl upraven styk otce s nezletilým (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VI., VII. a VIII.).

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, v části výroku II. byl rozsudek změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 1. 10. 2016, a ve zbývající části byl potvrzen, ve výroku III. byl rozsudek změněn tak, že dluh stěžovatele na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 10. 2016 do 31. 10 2016 nevznikl, ve výroku IV. byl rozsudek potvrzen a ve výroku V. byl rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a řízení o styku stěžovatele s nezletilým bylo zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II., III., IV.).

II.

Podle přesvědčení stěžovatele obecné soudy porušily čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky, došlo jím, podle stěžovatele, k objektivně nedůvodnému zpochybnění jeho lékařského úsudku a upřednostnění názoru obvodní lékařky, v čemž spatřuje zaujatost vůči své osobě.

Stěžovatel dále upozorňuje, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto řešení. Obecné soudy přitom dle názoru stěžovatele vyloučily střídavou péči pro třetí osobou uměle a účelově vyvolaný nesouhlas mezi rodiči, aniž by detailněji zkoumaly důvody tohoto nesouhlasu, jehož příčinu stěžovatel spatřuje v přístupu dětské lékařky, která se se stěžovatelem "dostala do odborného sporu ohledně pravidel zdravé výživy a medikace léků nezletilému, který následně cíleně coby výlučnou otázku osobní prestiže a svého komerčního zájmu přenesla na v této otázce laickou matku jako nosné téma sporů rodičů".

Porušení práv spatřuje stěžovatel hlavně ve způsobu, jakým obecné soudy naložily se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., s jeho návrhy na provedení důkazů ke vztahové minulosti matky a s předloženými oponentními znaleckými posudky, které podle stěžovatele vylučovaly závěr původní znalkyně, avšak odvolací soud bez dalšího akceptoval závěry prvoinstančního soudu.
III.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud ústavní stížnost směřuje proti předběžnému opatření, kterým bylo rozhodnuto, že otec je povinen zdržet se podávání antibiotik a léků s podobným účinkem nezletilému bez souhlasu ošetřující lékařky (usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-234), a jeho potvrzení krajským soudem (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246), v této části bylo třeba ústavní stížnost odmítnout jako opožděně podanou.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z úřední činnosti soudu (ze sdělení Okresního soudu Praha - východ a z přiložené kopie příslušné doručenky) bylo zjištěno, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č.j. 32 Co 332/2016-246, bylo advokátovi stěžovatele doručeno již dne 5. 8. 2016. V této části je tedy třeba uzavřít, že ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2017, nebyla podána ve lhůtě vyplývající z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a je proto třeba ji odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

IV.

Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně a bez dalších výhrad. Soustavně upozorňuje na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat případ od případu, vždy s ohledem na specifické okolnosti. Soudy tak musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak namístě připomenout také to, že úkolem Ústavního soudu není podrobit napadené rozhodnutí instančnímu přezkumu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci shledáno nebylo.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je, v části směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č.j. 32 Co 210/2016-339, jakož i z předchozího rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 2. 2016, č.j. 30 Nc 355/2015-154,vyplývá, že obecné soudy se danou věcí náležitě zabývaly a vycházely z provedeného dokazování. Vypořádaly se se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

Soudy věnovaly patřičnou pozornost jak vyjádření matky, tak vyjádření stěžovatele. Vycházely také z vyjádření kolizního opatrovníka, který jak před soudem prvního stupně, tak ve vyjádření k odvolání, navrhl svěřit nezletilého do péče matky, ze zprávy mateřské školky a ze zpráv Městského úřadu v Ř., ze kterých (kromě jiného) vyplynulo to, že stěžovatel nesouhlasí s léčebnými postupy lékařky nezletilého a spolupráce s ním je velmi konfliktní. Stěžovatel se o nezletilého z důvodu pracovního vytížení staral o víkendu, ve všední dny se o nezletilého starala výhradně matka a v její péči nebyly zjištěny žádné nedostatky.

Pro posouzení věci byl podstatný také znalecký posudek a výslech PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, která s ohledem na mírně zvýšenou úzkostnost nezletilého, jeho osobní nezralost a výrazně odlišné výchovné přístupy rodičů střídavou péči nedoporučila. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že výchovné schopnosti každého z rodičů jsou limitovány osobnostními vlastnostmi, přičemž ve vztahu k posouzení vhodného uspořádání další péče o nezletilého vyznívají lépe na straně matky, která k nezletilému vykazuje pozitivní, mateřský vztah, reaguje přiměřeně věku na jeho potřeby, je více vychovávající a určující hranice. Oproti tomu jakkoli stěžovatel zaujímá k nezletilému pozitivní vztah, jeho chování je vůči nezletilému výrazně ovlivněno jeho anankastickými a negativistickými rysy, výraznou rigiditou, lpěním na dodržování jím určených pravidel, neschopností náhledu a sebekorekce, místy až fobickým jednáním, přičemž jeho výchova je extrémně hyperprotektivní, bez respektování přirozeného vývoje nezletilého a potřeb rozvoje jeho samostatného chování přiměřeného věku. Zároveň, přestože nezletilý vykazuje pozitivní vztah k oběma rodičům, v přímém kontaktu má o něco bližší vztah s matkou a vůči otci koriguje své projevy, zejména nechápe-li plně jeho požadavky za situace, je-li v okolí chování a jednání, které otec zakazuje, vnímáno jako běžné (blíže viz s. 4 rozsudku okresního soudu a s. 10-11 rozsudku krajského soudu).

Na základě provedeného dokazování soudy dovodily, že za současné situace podmínky umožňující svěření nezletilého do střídavé péče splněny nejsou a jako vhodnější se jeví svěření nezletilého do péče matky. K tomuto závěru dospěly především s ohledem na výše naznačené výsledky znaleckého zkoumání. Zohlednily však také zatím stále ještě nízký věk nezletilého, pracovní vytížení stěžovatele, jakož i skutečnosti, že vztahy mezi rodiči jsou narušeny a není mezi nimi shoda na způsobu péče o nezletilého, jeho výchově, stravování a zajištění lékařské péče (blíže viz s. 6 rozsudku okresního soudu a s. 11-12 rozsudku krajského soudu). Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry obecných soudů týkající se svěření nezletilého do péče matky bylo možno označit za svévolné či excesivní, přitom Ústavní soud neshledal. Způsob, kterým soudy vymezily zájem nezletilého, lze naopak za daných okolností považovat za ústavně konformní.

Stěžovatel soudům vytýká také to, jak naložily s jeho návrhy na provedení důkazů ke vztahové minulosti matky a s oponentními znaleckými posudky. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou však povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Z hlediska kautel ústavního práva jde o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje.

Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je však patrné, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány, ale byly řádně zamítnuty a soud zvolený postup také odpovídajícím způsobem zdůvodnil. Ve vztahu ke snaze stěžovatele zpochybnit závěry znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D. pak krajský soud uvedl, že pro revizi posudku nebyly splněny předpoklady stanovené v § 127 odst. 3 o.s.ř. Znalkyně dle odvolacího soudu odpověděla na otázky položené soudem prvního stupně jak v písemném vyhotovení znaleckého posudku, tak při výslechu při jednání, vyčerpávajícím způsobem. Oba rodiče také měli možnost se s obsahem znaleckého posudku seznámit a klást znalkyni otázky, na které odpověděla a podle odvolacího soudu závěry posudku jednoznačně potvrdila, odůvodnila a vysvětlila. Pokud jde o provedení důkazů znaleckými posudky předloženými stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení, krajský soud konstatoval, že stěžovatelem oslovené psycholožky získaly informace pouze od něho a vyšetřením nezletilého, o němž matka nevěděla, a sama k vyšetření nebyla přizvána tak, aby měla reálnou možnost se jej zúčastnit. Odvolací soud poukázal na to, že skutečnosti rozhodné pro posouzení péče o nezletilého pro dobu před a po rozvodu manželství byly zjištěny dostatečně a nebylo tak třeba doplňovat dokazování dalšími důkazy navrženými stěžovatelem (blíže viz s. 9 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom vnímá argumentaci krajského soudu jako přijatelnou a důvod ke svému zásahu tak neshledal ani v tomto ohledu.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy pečlivě zvažovaly jak otázku vhodnosti střídavé péče, tak schopnosti každého z rodičů zajistit péči o nezletilého, jeho vývoj a potřeby samostatně a adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že aktuálně je v nejlepším zájmem nezletilého, aby byl svěřen právě do péče matky. Kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posouzeno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, přitom Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů nezjistil.

Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud doplňuje, že pokud by měl stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není s ohledem na případnou možnou změnu poměrů (např. vzhledem k vyššímu věku nezletilého, budoucímu přání nezletilého apod.) dále vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro takovou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak.

Stejně tak, došlo-li by, navzdory z odůvodnění rozhodnutí vyplývajícímu vyjádření matky, že nemá v úmyslu jakkoliv přerušit kontakty mezi stěžovatelem a nezletilým, mezi rodiči k neshodě o rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, může se stěžovatel kdykoliv této úpravy styku u soudu domáhat, když výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl původně upraven styk otce s nezletilým, byl odvolacím soudem zrušen a řízení o styku otce s nezletilým bylo zastaveno z toho důvodu, že takovému rozhodnutí bránil nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., jelikož soud prvního stupně rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, ačkoli toto řízení z úřední povinnosti nezahájil a žádný z účastníků se takové úpravy nedomáhal.

Zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovateli doložit nezdařilo. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta, a to částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.