IV. ÚS 450/04
IV.ÚS 450/04 ze dne 15. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 450/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti E. V., zastoupené JUDr. F. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 31 Co 328/2004-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze a dále žádá, aby Ústavní soud její věc projednal mimo stanovené pořadí a odložil vykonatelnost pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 7 C 4/2004, neboť došlo k porušení jejích práv zaručených článkem 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 7 C 4/2004, zjistil Ústavní soud následující.

Na základě objednávek zájezdu pro své zaměstnance (Z. B. s manželkou, J. R. a K. B.) ze dne 23. 5. 2003, 3. 6. 2003 a 25. 6. 2003 zaslaných stěžovatelce zaměstnavatelem ČEZ, a.s., byly vystaveny faktury, které ČEZ, a.s., uhradila v celkové částce 17 590,- Kč. Dopisem ze dne 28. 7. 2003 stěžovatelka informovala ČEZ, a.s., že od smlouvy odstupuje. Stěžovatelka na urgence o vrácení ceny zájezdů nereagovala, a proto ČEZ, a.s., dne 4. 12. 2003 podala u Okresního soudu v Kutné hoře návrh na vydání platebního rozkazu ohledně částky zaplacené za neuskutečněnou dovolenou zaměstnanců. Protože stěžovatelka proti platebnímu rozkazu podala odpor, soud nařídil ústní jednání a rozsudkem ze dne 13 5. 2004, č. j. 7 C 4/2004-42, stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanou částku. Z odůvodnění vyplývá, že mezi zaměstnanci, žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena dohoda, že část ceny zájezdu uhradí stěžovatelce žalobce, a protože stěžovatelka od smlouvy odstoupila, aniž by poskytnuté plnění vrátila, získala majetkový prospěch z právního důvodu, který odpadl. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č. j. 31 Co 328/2004-62, tak, že napadený rozsudek potvrdil. V odůvodnění uvedl, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva podle ustanovení § 51 občanského zákoníku (dále jen "o.z."), že žalobce uhradí cenu zahraničních zájezdů, případně jejich část, za své zaměstnance a rodinné příslušníky; takto vzniklý právní vztah je třeba odlišovat od právního vztahu založeného uzavřením cestovní smlouvy mezi účastníky zájezdu a stěžovatelkou. Cena zájezdu tedy byla uhrazena na základě smlouvy mezi žalobcem a stěžovatelkou a jemu byla stěžovatelka povinna vrátit poskytnuté plnění.

Stěžovatelka namítá, že paní B. cenu zájezdu již dříve vrátila a na základě výše označeného rozsudku je povinna ji uhradit znovu, nyní však žalobci. Stěžovatelka připojuje, že paralelně s touto věcí probíhají další soudní řízení; v jednom je žalobcem zaměstnavatel a v druhém naopak zaměstnanec. Stěžovatelka dále uvádí, že neví, komu má peníze správně vrátit, aby se vyvarovala dalších soudních řízení vedených ve skutkově podobných záležitostech. Je však přesvědčena, že povinnost vrátit poskytnuté plnění má jen jednou - buď žalobci, nebo zaměstnancům, a protože se jedná o práva a povinnosti obou, měli být i zaměstnanci účastníky řízení, aby se mohli vyjadřovat ke všem důkazům a skutečnostem, neboť přiznání práva jednomu znamená negaci práva druhého. Stěžovatelce za současného stavu nezbývá, než po paní B. žádat peníze nazpět s rizikem, že je nevrátí, protože není rozsudkem nalézacího soudu vázána, jestliže nebyla účastníkem řízení (§ 159a odst. 1 občanského soudního řádu), přičemž o jedné věci mohou vedle sebe existovat protichůdná rozhodnutí, což odporuje principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález č. 30, sv. 3 Sbírky nálezů a usnesení). Stěžovatelka soudům vytýká, že se nezabývaly jejím právním názorem, a to posouzením věci podle ustanovení § 50 o.z. - smlouvy ve prospěch třetího, která se týká všech tří zúčastněných subjektů, které se tak všechny stávají účastníky řízení.

K návrhu na projednání její věci mimo pořadí stěžovatelka argumentuje, že jí vznesená otázka přesahuje její vlastní zájmy, neboť obdobná situace se týká všech cestovních kanceláří. Má taktéž za to, že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, když zaplacením soudem uložené částky by stěžovatelce nacházející se v obtížné finanční situaci vznikla nepoměrně větší újma, než může vzniknout žalobci - jemu výraznější újmu nezpůsobí.

Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není tedy ani jejich vrcholem, a proto mu nepřísluší vykonávat přezkum nad jejich rozhodovací činností; jeho zásah je odůvodněn pouze v případě, že obecné soudy při svém rozhodování poruší ústavně garantovaná lidská práva a svobody jedince. K výkladu a aplikaci jednoduchého práva jsou proto povolány obecné soudy; Ústavní soud do tohoto procesu může vstoupit jedině tehdy, jestliže soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole; samotný odlišný pohled stěžovatele na výklad jednoduchého práva sám o sobě neznamená porušení jeho práv (srov. např. nález III. ÚS 459/03 uveřejněný na www.usoud.cz). Ústavní soud rovněž není povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů.

Otázkou, od které se odvíjí argumentace stěžovatelky, je spor o to, jaká smlouva, případně smlouvy, byly uzavřeny, mezi jakými subjekty a jaká jsou práva a povinnosti jednotlivých zúčastněných. Ústavní soud nemá námitek proti právnímu hodnocení situace tak, jak ji provedly obecné soudy, které konstatovaly, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva nepojmenovaná, jejímž obsahem byl závazek žalobce uhradit cenu zájezdu svých zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. Uzavřením takové smlouvy, odlišné od cestovní smlouvy vzniklé mezi zaměstnanci a stěžovatelkou, jsou smluvní strany, a účastníci řízení jasně identifikovatelní a zaměstnanci tedy nemohou vystupovat jako účastníci řízení, ale nanejvýš jako svědci.

Ke stěžovatelčině nesouhlasu s nepřibráním zaměstnanců jako svědků Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutých důkazů, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (srov. nález I. ÚS 113/02 publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 109). Okresní soud v Kutné Hoře této své povinnosti dostál, když v rozsudku uvedl, že důkaz výslechem zaměstnanců jako svědků pro nadbytečnost odmítl, a to s ohledem na skutečnosti, které účastníci řízení učinili nespornými. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že další dokazování nebylo třeba; jestliže stěžovatelka svým návrhem mířila na prokázání skutečnosti, že paní B. již cenu zájezdu vrátila, pak tato otázka nebyla v předmětném řízení relevantní. Soud nemůže při svém právním posouzení přihlížet k tomu, že stěžovatelka plnila jinému bez právního důvodu; její pochybení nemůže ovlivňovat výklad práva, avšak stěžovatelka je oprávněna po takové osobě požadovat vrácení bezdůvodného obohacení, a to i soudní cestou. Ústavní soud se hlásí ke svému nálezu IV. ÚS 215/94, na nějž stěžovatelka odkazuje, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo; jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán. Daný nález nedopadá na stěžovatelčinu věc, neboť šlo o odmítnutí státních orgánů vydat nemovitosti restituentce, která rozpadem ČSFR přestala splňovat podmínku státního občanství. Zde však stěžovatelka nejedná v důvěře v zákon, kdy tento na její záležitost přestal být aplikován, ale pouze nabízí jiný výklad ustanovení zákona. To, že v jiné věci zaměstnanci, nikoli zaměstnavatel, směřují žalobu proti stěžovatelce, samo o sobě neznamená porušení právní jistoty.

Protože z výše vyložených důvodů nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Akcesorický návrh na odklad výkonu rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.