IV. ÚS 45/04
IV.ÚS 45/04 ze dne 12. 5. 2004

U 32/33 SbNU 523
Lhůta pro podání ústavní stížnosti v případě, kdy bylo podáno nepřípustné dovolání.

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 ve věci ústavní stížnosti W. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 11. 2. 2002 sp. zn. 18 Co 45/2002, jímž byla mimo jiné stěžovateli uložena povinnosti uhradit náklady řízení, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 722/2002 o odmítnutí stěžovatelova dovolání.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2004 domáhal se stěžovatel - dle obsahu petitu návrhu - zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni. Ježto však podaná ústavní stížnost výslovně uváděla ve svém označení, že napadá uvedené rozhodnutí odvolacího soudu i ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu, bylo v průběhu řízení o ústavní stížnosti na základě dotazu Ústavního soudu upřesněno stěžovatelem, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak jak je shora citováno.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž byl žalován vedlejšími účastníky o povinnost vyklidit byt v petitu žaloby přesně specifikovaný, jakož i ve stručnosti průběh předcházejícího řízení vedeného Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 7 C 199/96. V ústavní stížnosti opakuje stěžovatel to, co přednesl v průběhu řízení před obecnými soudy, a aniž by předložil jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentaci, domáhá se kasace shora uvedených usnesení obecných soudů.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k podané ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutí bylo správné a že se nedomnívá, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele daných čl. 11 a. 37 Ústavy (jak bylo v ústavní stížnosti tvrzeno); krajský soud upozornil, že stěžovatel zřejmě zaměnil Ústavu s Listinou základních práv a svobod.

Nejvyšší soud, ač k tomu vyzván, vyjádření k ústavní stížnosti nepodal.

I bez výzvy Ústavního soudu vyjádřili se k podané ústavní stížnosti vedlejší účastníci. Ti vyslovili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné, rozhodně jím nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, takže dle jejich názoru měla by být ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

V replice k podaným vyjádřením stěžovatel kromě upřesnění stížnostního žádání znovu zopakoval, že dle jeho názoru to byli vedlejší účastníci, kteří ve věci podali žalobu, aniž by ta měla naději na úspěch, a když pak během sporu, který trval několik let, stěžovatel sám opustil byt, o jehož vyklizení bylo žalováno, neměl být stěžovatel při zpětvzetí žaloby zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně; dle stěžovatele závěr soudu, že to byl on, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je nespravedlivý, přičemž nespravedlnost spatřuje stěžovatel i v tom, že řízení probíhalo zdlouhavě, a už tím v rozporu s jeho ústavními právy.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 C 4/2000.

Ze skutečností, jež jsou z obsahu spisu patrny, jakož i na podkladě ústavní stížnosti samotné i podaných vyjádření mohl Ústavní soud dospět k jednoznačnému závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout, a to jednak proto, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a jednak proto, že jde o návrh opožděně podaný. K odůvodnění tohoto závěru uvádí Ústavní soud následující.

Ze spisu nepochybně vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu dne 10. 1. 2000 se vedlejší účastníci domáhali, aby žalovaný byl uznán povinným vyklidit byt v žalobě přesně popsaný. Žaloba navazovala na rozsudek Okresního soudu v Chebu sp. zn. 7 C 199/96, jenž nabyl právní moci dne 8. 7. 1997 a jímž soud po rozvodu manželství stěžovatele zrušil společný nájem stěžovatele a jeho bývalé manželky k předmětnému bytu s tím, že výlučnou nájemkyní určil bývalou manželku stěžovatele; ta se pak z bytu odstěhovala a vedlejším účastníkům (ve sporu žalobcům) sdělila, že se veškerých užívacích práv k bytu zříká. Žalobci dovozovali, že žalovaný (stěžovatel) nemá právo na žádný náhradní byt, ježto je vlastníkem rozestavěného rodinného domku. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2000 žalobu zamítl, avšak tento rozsudek byl k odvolání žalobců usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 113/2001 ze dne 22. 3. 2001 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po něm bylo znovu rozhodnuto soudem prvního stupně o zamítnutí žaloby; následovalo opětné odvolání žalobců; v průběhu odvolacího řízení se žalovaný (stěžovatel) z bytu odstěhoval; nato vedlejší účastníci vzali žalobu zpět, avšak žádali přisouzení náhrady nákladů řízení. Odvolací soud ve věci jednal dne 11. 2. 2000; řádně obeslaní právní zástupci účastníků ani účastníci se k jednání nedostavili. Odvolací soud při tomto jednání vyhlásil stěžované usnesení, přičemž v protokolu o jednání je v závěru uvedeno, že usnesení bylo vyhlášeno, odůvodněno a že bylo dáno poučení o nepřípustnosti odvolání a dovolání. V písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu je v poučení uvedeno, že proti usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech.

Stěžovatel pak dovolání proti usnesení krajského soudu vskutku podal. Učinil tak prostřednictvím Okresního soudu v Chebu připomenuv, že zřejmě jen omylem mu bylo dáno poučení, že tak má učinit u Okresního soudu v Klatovech. V dovolání výslovně uvedl, že je "směřuje do výroku o nákladech řízení, přičemž výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení je správný, avšak žalovaný se neztotožňuje s právními důvody tohoto výroku, tak jak je užil krajský soud". Z ne zcela jasného a srozumitelného dovolání žalobce by bylo možno dovodit, že jím bylo vysloveno přesvědčení, že krajský soud měl řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté a že v každém případě neměl jej zavazovat k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl stěžovaným usnesením jako nepřípustné. Ve svém usnesení Nejvyšší soud vyložil, že přípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Ústavní soud především konstatuje, že se se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ztotožňuje. Nejvyšší soud nemohl o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnout jinak než odmítavě, neboť rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, takže nepřichází v úvahu aplikace § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani ustanovení § 238, 238a a 239 o. s. ř. nedovoluje dovolacímu soudu přezkoumávat k podanému dovolání výrok o náhradě nákladů řízení.

V odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu nelze tedy spatřovat žádnou protizákonnost ani protiústavnost, neboť Nejvyšší soud neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

Jest tedy dle názoru Ústavního soudu ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, případně i mimořádný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, popř. i jiný procesní prostředek k ochraně práva.

Výrok o náhradě nákladů obsažený ve stěžovaném usnesení Krajského soudu v Plzni nebyl - jak již uvedeno - napadnutelný žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem a ústavní stížnost měla být podána do 60 dnů od doručení tohoto usnesení právní zástupkyni stěžovatele, den doručení v to, podle tehdy účinného znění zákona o Ústavním soudu, počítaje.

Naříkané usnesení Krajského soudu v Plzni bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 8. 3. 2002, a byla-li ústavní stížnost proti němu směřující podána k poštovní přepravě až dne 4. 2. 2004, stalo se tak dávno po uplynutí kogentní a neprominutelné lhůty zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti stanovené. Tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky).

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ne zcela přesné poučení v usnesení Krajského soudu v Plzni uvedené. Zjevnou chybu tohoto poučení (záměnu Okresního soudu v Chebu za Okresní soud v Klatovech) stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně nepřehlédli, avšak při volbě dalšího procesního postupu dostatečně nebylo zváženo, zřejmě samotnou právní zástupkyní stěžovatele, že dovolání mohlo by být podáno toliko do výroku o zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení [podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nikoli však do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud zajisté pochybil, když v protokolu o jednání 11. 2. 2002 poznamenal, že dovolání je nepřípustné, toto pochybení však již nezopakoval v písemném vyhotovení svého usnesení. Přesnější by bylo bývalo, pokud by krajský soud v poučení výslovně uvedl, že dovolání je přípustné jen proti jeho výroku pod bodem I. jeho usnesení, nikoli však proti výroku pod bodem II., nicméně toto pochybení není způsobilé založit důvod pro prominutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, a tedy pro věcný přezkum napadeného výroku o nákladech řízení Ústavním soudem. Je tomu tak zejména i proto, že v dané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen advokátkou, u níž je důvod předpokládat, že nepostrádá základní odbornou erudici spočívající mj. ve schopnosti vyložit platné právo i v tom směru, kdy a jakými opravnými prostředky je rozhodnutí vyvolávající stěžovatelovu nespokojenost napadnutelné.

Argumentaci v ústavní stížnosti obsažené a dovozující, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována, neboť poslední rozhodnutí ve věci bylo učiněno Nejvyšším soudem dne 18. 12. 2003 a doručeno stěžovateli (přesněji jeho zástupkyni) 14. 1. 2004, nelze přisvědčit. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v nyní účinném znění ani sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nic nemůže na opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadaly a dopadají totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v posléze v uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným, nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné. V posuzované věci bylo podáno nepřípustné dovolání, takže důsledkem jeho podání nemohlo být prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti. Opačný závěr připouštějící prodloužení této lhůty i v případě podání nepřípustného dovolání vedl by k rozvratu právní jistoty nastolené mezi účastníky řízení před obecnými soudy rozhodnutími, jež jsou již dávno pravomocná.

Stěžovateli samotnému nelze zajisté vytýkat zvolení zcela chybné procesní taktiky a Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že stěžovatel subjektivně považuje výrok o náhradě nákladů řízení, tak jak jej učinil odvolací soud ve stěžovaném usnesení, za nespravedlivý, avšak to samo o sobě nemůže Ústavnímu soudu dovolit věcný přezkum tohoto výroku v situaci, kdy ústavní stížnost byla podána opožděně. Tuto opožděnost sice zřejmě nelze přičítat stěžovateli samotnému, nýbrž ze spisu zcela zjevné nedostatečné odborné péči právní zástupkyně stěžovatele o případ, který převzala; to však nemůže založit důvod pro kasaci naříkaného rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že nejen z podaného dovolání, ale i z obsahu ústavní stížnosti samotné, nutno mít za jisté, že právní zástupkyně stěžovatele počínala si v hájení stěžovatelových zájmů ledabyle a v rozporu se základními právními i etickými povinnostmi pramenícími z jejího postavení advokátky.

Pokud jde o dodatečně vznesenou námitku, že řízení vykazovalo deficit spravedlnosti pro svoji délku, nemůže se jí Ústavní soud samostatně zabývat, neboť řízení bylo již ukončeno a Ústavní soud nemá pravomoc jakkoli kompenzovat případnou újmu stěžovatele v tomto směru vzešlou; ostatně nic takového nebylo ani navrhováno.

Dílem zjevně neopodstatněnou a dílem opožděně podanou ústavní stížnost musel tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.