IV. ÚS 4477/12
IV.ÚS 4477/12 ze dne 21. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Larisa Lemeševová, s. r. o., se sídlem Obránců míru 60, Velim, zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 443/2012-63 ze dne 29. 8. 2012 a usnesení Okresního soudu v Trutnově č. j. 8 C 1/2012-48 ze dne 29. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 8 C 1/2012-48 ze dne 29. 6. 2012 zastavil řízení o žalobě Radomíry Špůrové (dále jen "vedlejší účastnice") proti stěžovatelce o vyloučení nemovitosti z exekuce (výrok I.). Vedlejší účastnice vzala žalobu zpět poté, co soudní exekutor přistoupil ke zrušení exekučních příkazů postihujících předmětnou nemovitost. Okresní soud dále rozhodl, že vedlejší účastnici bude vrácen soudní poplatek (výrok II.) a stěžovatelku zavázal, aby vedlejší účastnici uhradila náklady řízení ve výši 13.240,- Kč (výrok III). Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 26 Co 443/2012-63 ze dne 29. 8. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.

Stěžovatelka napadla usnesení okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala skutkové okolnosti případu, přičemž konstatovala, že vedlejší účastnice podala vylučovací žalobu, i když jí bylo bezpečně známo, že stěžovatelka udělila exekutorovi souhlas s vyškrtnutím věci ze soupisu. Stěžovatelka zdůraznila, že souhlas poskytla neprodleně poté, co bylo prokázáno, že vlastníkem nemovitosti je vedlejší účastnice; nepostupovala tedy nijak protiprávně. Bylo povinností exekutora, aby dle pokynu stěžovatelky nemovitost ze soupisu vyškrtl. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy prostřednictvím sofistikované argumentace odůvodnily zřejmou nespravedlnost. Přestože stěžovatelka nezavdala příčinu k podání vylučovací žaloby a ani nezavinila zastavení řízení, byla obecnými soudy potrestána uložením povinnosti hradit náklady řízení. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla nespravedlivá, neodpovídala zásadě proporcionality a nerespektovala zákonná pravidla upravující průběh řízení, zejména ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatelka sice napadla v petitu ústavní stížnosti usnesení okresního soudu en bloc, nicméně její námitky směřovaly výlučně proti jeho nákladovému výroku (výrok III.); Ústavní soud se proto dále návrhem zabýval toliko v tomto rozsahu. Vůči výrokům I. a II. usnesení okresního soudu by ostatně byla ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť tyto výroky nebyly napadeny odvoláním.

Poté, co Ústavní soud ústavní stížnost v naznačeném rozsahu přezkoumal, shledal, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ve vztahu k problematice náhrady nákladů řízení Ústavní soud ustáleně judikuje, že tato není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

V nyní projednávané věci byly předmětem ústavní stížnosti náklady řízení o excindační (vylučovací) žalobě. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str. 669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".

Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení III. ÚS 1750/13 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3307/12 ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1617/11 ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do úvah obecných soudů přitom zasahoval zcela výjimečně (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz)

V nyní projednávané věci obecné soudy podrobně rozvedly, z jakých důvodů shledaly na straně stěžovatelky procesní zavinění za zastavení řízení. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích plynoucích z jeho postavení jakožto orgánu ochrany ústavnosti, přičemž neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout. Obecné soudy konstatovaly, že vinu nese soudní exekutor, který byl ve věci vyškrtnutí věci ze soupisu nečinný, a vedlejší účastnici tak nezbylo než podat vylučovací žalobu. Stěžovatelka proto může po exekutorovi žádat úhradu nákladů, které v souvislosti s vylučovací žalobou vznikly, nicméně ve vztahu k vedlejší účastnici musí tyto náklady nést ona. Bylo na stěžovatelce, aby vůči exekutorovi využila prostředků, které jí proti jeho nečinnosti poskytoval zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Tyto závěry, opřené o konkrétní okolnosti projednávaného případu, byly plně v kompetenci obecných soudů a nepředstavovaly vybočení z ustálené judikatorní praxe, resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.