IV. ÚS 447/10
IV.ÚS 447/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. A. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Kadlecem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Španielova 1266/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1006/2009-176 ze dne 1. října 2009 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 7 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1., čl. 2, čl. 3, čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v záhlaví citovaného rozhodnutí a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 138/2008-157 ze dne 24. června 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 42 Cm 17/2002 ze dne 5. května 2003.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 42 Cm 17/2002 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 42 Cm 17/2002-32 ze dne 5. května 2003 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je společníkem obchodní společnosti Křoviny, s.r.o., se sídlem Praha 4, V Křovinách 7/535, IČ 61501271, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 30785, s obchodním podílem ve výši 1/6 základního kapitálu společnosti, odpovídajícímu vkladu 45.000,- Kč, nabytým děděním po zůstavitelce N. J., zemřelé, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 14. června 2001 sp. zn. 34 D 3056/99, Nd 325/99, které nabylo právní moci dne 8. srpna 2001. Dále Městský soud týmž rozsudkem zamítl též žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že rozhodnutí obchodní společnosti Křoviny, s.r.o., se sídlem Praha 4, V Křovinách 7/535, IČ 61501271, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 30785, konané dne 24. října 2001 od 16.00 hodin v notářské kanceláři JUDr. J. V., je neplatné a uložil stěžovateli nahradit žalované Křoviny, s.r.o., se sídlem Praha 4, V Křovinách 7/535, IČ 61501271 (dále jen "žalovaná") na nákladech řízení částku 16.500,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 14 Cmo 138/2008-157 ze dne 24. června 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 33.775,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, na kterém je založeno nejen v záhlaví citované rozhodnutí, ale i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, že platná právní úprava umožňuje, aby společenská smlouva rozdělila společníky a dědice obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným na skupiny a podmínila tak nárok na dědění obchodního podílu dědici některé skupiny souhlasem valné hromady. Takové ustanovení společenské smlouvy je podle stěžovatele v rozporu s Ústavou i Listinou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic podstatného, přičemž je především polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody, pro které rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily. Ústavní soud (i přes aplikaci odlišného časového znění ust. § 116 odst. 2 obchodního zákoníku soudem prvního stupně a odvolacím soudem, neboť v obou případech jde o projev ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, které je řádně odůvodněno) nespatřujíc nutnost k nim cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí pouze odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí (jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu) nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.