IV. ÚS 447/04
IV.ÚS 447/04 ze dne 7. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 447/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. A. V., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, č. j. 28 Cdo 1505/2004-110, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, č. j. 12 Co 362/2003-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soudy své rozhodnutí řádně neodůvodnily a navíc zaujaly právní názor, který je v extrémním nesouladu s tehdy platnými právními předpisy. Zároveň měly porušit princip rovného zacházení tím, že v soukromoprávních vztazích protiprávně zvýhodnily stát, což odporuje článku 3 Listiny.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 28 C 103/2002, zjistil Ústavní soud následující:

Žalobou podanou dne 25. 3. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 5 se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že je vlastníkem ideální poloviny části pozemkové parcely č. 2342/34 zapsané na LV č. 2081 pro katastrální území S. a obec P. u Katastrálního úřadu Praha-město, a že jeho matka byla ke dni své smrti vlastníkem druhé ideální poloviny zmíněné nemovitosti. Svůj návrh odůvodňoval tím, že kupní smlouva o převodu této nemovitosti, uzavřená dne 19. 12. 1985 mezi stěžovatelem a jeho matkou na straně jedné a Československým státem - Výstavbou hlavního města Prahy na straně druhé, je absolutně neplatná, jelikož k platnosti převodu zemědělské půdy v soukromém vlastnictví ve prospěch socialistického společenského vlastnictví, kdy k takové půdě mělo družstvo právo družstevního užívání, bylo zapotřebí souhlasu družstva ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví; ten však nebyl nikdy dán. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 2. 2003, č. j. 28 C 103/2002-62, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že k převodu vlastnictví postačoval konkludentní souhlas družstva; kdyby zákonodárce měl v úmyslu formu souhlasu přesně stanovit, nepochybně by se tento jeho úmysl promítl do ustanovení § 42 odst. 2 cit. zákona. Stěžovatel podal odvolání proti tomuto rozhodnutí; to však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 12 Co 362/2003-89, potvrdil s tím, že nejen při bezúplatném, ale i úplatném převodu pozemku na stát nebyl souhlas družstva v písemné formě vyžadován, a konkludentní souhlas se předpokládal. Uvedl také, že z celého ustanovení § 42 odst. 2 zákona o zemědělském družstevnictví a ustanovení § 490 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku je zřejmé lepší postavení státu při nabývání pozemků, a to tím, že při převodu majetku na stát nebylo třeba souhlasu státního orgánu ani registrace smlouvy. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, č. j. 28 Cdo 1505/2004-107, dovolání stěžovatele zamítl a konstatoval, že na rozdíl od souhlasu národního výboru podle tehdejšího ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku formou správního rozhodnutí, souhlas podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o zemědělském družstevnictví vyžadoval pouhý projev souhlasu družstva. Družstvu musela být skutečnost převodu známa, neboť pokud by družstvo neprojevilo daný souhlas, k převodu pozemku a změně užívání pozemku k nezemědělským účelům by nemohlo dojít.

Stěžovatel považuje za extrémně chybný skutkový závěr Nejvyššího soudu, že souhlas družstva byl požadovanou formou (tj. schválen představenstvem a učiněn předsedou družstva) dán. Stěžovatel se cítí být na svých právech poškozen i tím, že soudy nepřijaly argumentaci stanoviskem Nejvyššího soudu Cpj 34/78, ve kterém byla konstatována nutnost písemné formy souhlasu družstva s převodem pozemků v družstevním užívání, ale setrvaly na stanovisku, že státu svědčilo zvýhodněné postavení, a proto při převodu na stát nebylo třeba registrace ani souhlasu družstva písemnou formou. Dle mínění stěžovatele soudy řádně nevysvětlily, z čeho vyvozovaly zvýhodněnou pozici státu; obecný odkaz na lepší postavení státu zakotvené v ustanovení § 490 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku a ustanovení § 42 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 122/1975 Sb. nepovažuje stěžovatel za dostačující. Citované ustanovení občanského zákoníku se týká souhlasu orgánu veřejné moci (národní výbor), nikoli družstva a ze zmíněného ustanovení zákona č. 122/1975 Sb. lze dovodit pouze zvýhodnění státu pro případ darování. Stěžovatel tak nabývá dojmu, že stát je protiprávně zvýhodňován i v současné době, kdy je Česká republika považována za právní stát.

Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že ačkoli dospěl k závěru odlišnému od právního názoru soudů nižších instancí, tj. že souhlas družstva s převodem nutný byl, nezrušil jejich rozhodnutí, podle nichž případná absence souhlasu družstva nebyla důvodem neplatnosti smlouvy, resp. konkludentní souhlas družstva se předpokládal. Dále stěžovatel napadá závěr Městského soudu v Praze, že stěžovateli přičetl k tíži, že neprokázal, že konkludentní souhlas družstva nebyl dán. Stěžovatel je však přesvědčen, že tím, kdo má prokazovat existenci platné a účinné kupní smlouvy, je žalovaný, neboť on se tohoto titulu dovolává. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nevyjádřil k otázce oprávnění Výstavby hlavního města Prahy uzavřít kupní smlouvu jménem státu; městský soud měl odvoláním napadený rozsudek zrušit pro nepřezkoumatelnost. K dovolacím soudem odmítnuté argumentaci, že parcela č. 1690 v k. ú. Jinonice nebyla v družstevním užívání, a tudíž její cena nemohla být stanovena podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 128/1984 Sb., stěžovatel podotýká, že podstatnou je skutečnost, že tato parcela tvořila nedílnou součást posuzované kupní smlouvy. Úmyslem Výstavby hlavního města Prahy bylo vykoupit pozemky tvořící jedno souvislé území umožňující výstavbu sídliště, takže je třeba odmítnout možnost pouze částečné neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu s cenovými předpisy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není jeho úkolem podávat výklad jednoduchého práva. Tedy ani porušení práv jednotlivců plynoucích z obyčejného právního předpisu, není-li jím současně dotčeno některé z ústavně zaručených práv, nespadá do přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Odlišný pohled stěžovatele na výklad a aplikaci konkrétního zákonného ustanovení sám o sobě neimplikuje porušení jeho ústavně garantovaných práv; zásah Ústavního soudu do interpretační činnosti obecných soudů je opodstatněn jedině tehdy, vykazuje-li tato známky svévole nebo jestliže soudy při výkladu zákonného ustanovení nezohlednily jeho dopad do sféry ústavně zaručených práv. Konečně Ústavní soud coby orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě dohlíží, aby i aplikace práva platného v dřívějším nedemokratickém režimu probíhala ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát (srov. nález II. ÚS 583/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, č. 146, s. 299), a to s odkazem na princip hodnotové diskontinuity s komunistickým režimem, který pošlapával obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Jádrem ústavní stížnosti je spor o výklad ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, které stanovilo, že ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž má družstvo právo družstevního užívání, je třeba též souhlasu družstva; to neplatí, jde-li o darování tohoto pozemku státu. Jak již Ústavní soud předeslal, jeho úkolem není podávat výklad jednoduchého práva; v dané věci k němu přistoupil proto, že případný nesprávný výklad předmětného zákonného ustanovení by mohl způsobit zásah do stěžovatelova práva podle článku 11 Listiny. Z hlediska nutnosti souhlasu družstva disponujícího právem družstevního užívání se stát nachází ve zvýhodněné pozici pouze v případě darování takového pozemku; v ostatních případech, ať už se jedná o úplatný převod vlastnického práva mezi soukromými osobami navzájem či mezi soukromou osobou a státem, je nutný souhlas družstva. Klíčovou otázku - formu takového souhlasu - zákon výslovně neřešil, z čehož se podává, že je možná jakákoli právním řádem uznávaná forma, tedy písemná, ústní nebo konkludentní. Stěžovatel na podporu svého názoru o neplatnosti kupní smlouvy operuje stanoviskem Nejvyššího soudu Cpj 34/78, v němž se uvádí, že pro vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu s převodem pozemku není předepsána forma, avšak z povahy věci plyne, že státní notářství správně vyžadují, aby souhlas byl vyjádřen písemně. Z úvodních poznámek učiněných v tomto stanovisku je patrno, že se zabývá toliko převodem pozemků mezi občany navzájem, kde zákon ukládal povinnost registrace takových smluv státním notářstvím, nicméně závěr, že státu svědčilo zvýhodněné postavení, díky němuž při převodu pozemku na stát nebyl nutný souhlas družstva, případně že postačovala pro platnost kupní smlouvy méně přísná forma, je nepřijatelný, zvlášť když k takovému výkladu předmětné ustanovení neposkytuje sebemenší podklad. Zákon o zemědělském družstevnictví písemnost souhlasu nežádal ani pro převod mezi občany, ani mezi občanem a státem, ovšem ve vztazích mezi občany ji státní notářství z ryze praktických důvodů vyžadovala, neboť tyto smlouvy musely být registrovány a udělení souhlasu - nezbytná podmínka pro registraci smlouvy - by se jinak než písemně dokládalo komplikovaně. Při úplatném převodu vlastnického práva k pozemku na stát k registraci smlouvy nedocházelo a požadavek písemné formy souhlasu tak neměl praktický dopad s výjimkou skutečnosti, že ulehčoval důkazní situaci v případném budoucím sporu, jakým je tento. Uváděné skutečnosti opodstatňují závěr, že družstvo udělilo souhlas minimálně mlčky, když žádná ze zjištěných skutečností nenasvědčuje tomu, že by družstvo podniklo kroky k zastavení výstavby sídliště na pozemku, neboť nemělo povinnost ji strpět; to by ostatně musel tvrdit stěžovatel. Argumentace stěžovatele o neexistenci souhlasu se Ústavnímu soudu jeví jako účelová.

Dovolací soud správně odmítl se zabývat argumentací stěžovatele ohledně nesprávného určení ceny za pozemek p. č. 1690, který byl také předmětem kupní smlouvy. Jelikož v petitu žaloby stěžovatel žádal určení vlastnického práva pouze k pozemku p. č. 2342/34, do výroku rozsudku se nemohla promítnout otázka eventuelní neplatnosti kupní smlouvy v části týkající se kupní ceny za pozemek p. č. 1690.

Námitku, že odvolací soud opomněl nalézacímu soudu vytknout, že se zabýval právní subjektivitou Výstavby hlavního města Prahy a nikoli oprávněním uzavírat kupní smlouvy jménem státu, Ústavní soud odmítá. Předně stěžovatel tuto výhradu ve svém odvolání nevznesl, dále nelze mít za to, že by se Obvodní soud pro Prahu 5 touto otázkou nezabýval, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tato smluvní strana byla nadána vlastní právní subjektivitou a v rozhodné době byl za ni oprávněn jednat, a to s relevantními právními účinky, F. K., který předmětnou smlouvu podepsal; to ostatně vyplývá ze sdělení Magistrátu hlavního města Prahy (č. l. 50), kde je konstatováno, že Výstavba hlavního města Prahy byla oprávněna uzavírat hospodářské a další smlouvy svým jménem a na svůj účet.

Výklad práva na spravedlivý proces zohledňující i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva podal Ústavní soud např. v unesení IV. ÚS 441/04 ze dne 17. 5. 2005 (publikováno na www.usoud.cz), v kterém uvedl, že obsah pojmu spravedlivý proces není možno vykládat tak, že se jím garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Právo na spravedlivý proces je především právo na takové řízení, v němž je oběma stranám zaručena rovnost zbraní, tedy zajištění možnosti předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to účastník řízení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně zdůvodnit. Ústavní soud je přesvědčen, že v projednávané věci obecné soudy dostály výše vyloženým požadavkům ústavnosti soudního řízení, jakož i následného rozhodnutí. Stěžovateli nebylo zabraňováno v možnosti předkládat své návrhy a námitky v řízení před soudem a co se týče napadených rozhodnutí, z jejich odůvodnění je zřejmé, jaké skutkové závěry soudy učinily a na základě jakých úvah dospěly k právním závěrům, jejichž nesprávnosti se stěžovatel dovolává. Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením o paušálně zvýhodněné pozici státu při změně vlastníka nemovitosti, avšak pro právní posouzení věci je určující, že souhlas družstva byl možný i mlčky a že nic nenasvědčuje tomu, že nebyl dán; k tomuto závěru obecné soudy shodně dospěly.

Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.