IV. ÚS 444/10
IV.ÚS 444/10 ze dne 1. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 505/2009-101 ze dne 11. 11. 2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 281/2007-87 ze dne 7. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Dne 15. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí degradována zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dotčenými rozhodnutími (kdy rozhodnutí obvodního soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením městského soudu) nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ve smyslu § 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když rovněž nebylo vyhověno její žádosti o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Soudy dovodily, že sociálně zdravotní důvody, jimiž stěžovatelka odůvodňovala prominutí zmeškání lhůty, nenaplňují výjimečnost, kdy lze k prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. přistoupit. K ustanovení právního zástupce pak nebylo přistoupeno zejména proto, že řízení ve věci samé je pravomocně skončeno a podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty, o níž shora citovaným usnesením nakonec rozhodoval obvodní soud, resp. podání odvolání, o němž rozhodoval shora citovaný městský soud, se soudům nejevilo natolik právně složité, aby stěžovatelka, která má poměrně bohaté zkušenosti s řízením před soudy, nebyla schopna tato podání učinit i bez právní pomoci.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i soudní rozhodnutí a ostatní přílohy k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy postupovaly v rámci dané jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky [v rámci řízení před soudy bylo zdůvodněno, proč nebyly provedeny stěžovatelkou navrhované důkazy; pokud stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala například porušení pravidla prioritního doručování systémem datových schránek, pak je nutno upozornit, že toto pravidlo neplatí bezvýjimečně - srov. k tomu samotnou stěžovatelkou citovanou instrukci Ministerstva spravedlnosti České republiky z 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., ve znění pozdějších předpisů, a její § 13a odst. 10, resp. § 13c].

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Co se týká postupu dle § 83 zákona o Ústavním soudu, tento je možný pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta - v právě projednávané věci nebylo tedy možno stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení přiznat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.