IV. ÚS 443/04
IV.ÚS 443/04 ze dne 23. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky B., zastoupené advokátem JUDr. J.Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004, čj. 8 Co 1864/2004-198, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 10. 2004, čj. 8 Co 1864/2004-198, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2003 (rok vydání byl citovaným usnesením krajského soudu opraven na rok 2004), čj. 16 C 159/2003-187, kterým byla stěžovatelce stanovena výše odměny a náhrady nákladů za vypracování znaleckého posudku.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že jí obecné soudy nepřiznaly částku odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), kterou byla stěžovatelka povinna odvést místně příslušnému správci daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že napadené usnesení krajského soudu je v rozporu s čl. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť ve svých důsledcích zakládá nerovnost postavení stěžovatelky jako plátkyně DPH vůči znalcům a znaleckým ústavům, kteří nejsou plátci DPH, a vůči těm znalcům a znaleckým ústavům, kterým soudy znalečné včetně DPH přiznávají. Stěžovatelka dále poukazovala na to, že jí v důsledku nepřiznání DPH nebyly zcela uhrazeny veškeré náklady, které musela fakticky vynaložit; tuto situaci též demonstrovala na názorném příkladě. Stěžovatelka dále dovozovala, že je-li jejím předmětem podnikání dle obchodního zákoníku podávání znaleckých posudků, je jako plátkyně DPH povinna účtovat svoji odměnu včetně DPH, přičemž nezáleží na příjemci této služby, jak chybně tvrdil krajský soud. Stěžovatelka se též neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že soud jako státní orgán, který znalecký ústav do řízení přibral, není subjektem, v jehož prospěch je uskutečňováno zdanitelné plnění ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o DPH. Dle názoru stěžovatelky bylo třeba odstranit právní nejistotu při řešení této otázky, neboť nebylo možno vyloučit, že by v budoucnu mohla vzniknout stěžovatelce obdobná újma. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 8 Co 1864/2004-198, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu, sp. zn. 16 C 159/2003.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. V řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou, jež znalcům, kteří jsou plátci DPH, právo na částku, odpovídající této dani, nepřiznává. Krajský soud konstatoval, že si je vědom určité disproporce mezi postavením znalců, plátců DPH, a znalců ostatních, a rovněž nerovného postavení znalců vůči advokátům a exekutorům, kterým dle platné právní úpravy DPH přiznávána je, nicméně uvedl, že soudy v tomto případě nemohou využít extenzívní interpretaci či analogii, jelikož by tím v podstatě docházelo k suplování činnosti zákonodárce. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Na výše uvedené vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 7. 2. 2006, v níž odkázala na argumenty obsažené v ústavní stížnosti a na princip přednosti a přímého účinku norem komunitárního práva, na jehož základě by se měl dle jejího názoru aplikovat čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství o zákazu zneužívání dominantního postavení, který zakazuje uplatňovat rozdílné podmínky vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži. Stěžovatelka měla za to, že by v dané otázce měl být uplatněn eurokonformní výklad příslušných ustanovení.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s tím, že právní úprava neumožňovala v souvislosti s vyúčtováním odměny a náhrad za vypracování znaleckého posudku přiznat taktéž částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka se domáhala toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci zákona o DPH, přičemž argumentovala nerovným postavením vůči ostatním znalcům a jiným profesním skupinám, které odporuje čl. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal, že krajský soud postupoval při rozhodování o nákladech znalečného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť ustanovení § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), obsahovalo taxativní výčet osob, jimž je možno přiznat rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, přičemž na stěžovatelku toto ustanovení zjevně nedopadalo. Nutno v této souvislosti podotknout, že nárok na přiznání částky, odpovídající dani z přidané hodnoty, byl subjektům uvedeným v ustanovení § 137 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu přiznán s účinností od 1. 5. 2004 zákonem č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o DPH mění některé zákony a přijímají některá další opatření (dále jen "zákon č. 237/2004 Sb."). Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům nyní v ustanovení § 137 občanského soudního řádu uvedeným, a v tomto smyslu rozhodoval i Ústavní soud, pokud se před účinností zákona č. 237/2004 Sb., např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti, přiznání nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov. II. ÚS 264/04, II. ÚS 122/2004, III. ÚS 517/03). Rovněž otázka přiznávání odměny znalcům včetně DPH, kterou je znalec povinen z odměny odvést, již byla Ústavním soudem vícekrát řešena, a to obdobně jako v případech osob dříve neuvedených v ustanovení § 137 občanského soudního řádu (srov. I. ÚS 422/2000, II. ÚS 194/05). Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.

Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že jako tzv. negativní zákonodárce může zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže však svým rozhodnutím jejich text nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím. Ústavní soud tedy ani nedisponuje prostředky, jimiž by mohl stěžovatelkou tvrzenou diskriminaci odstranit. Nadto nelze přehlédnout, že zákonem č. 322/2006 Sb., došlo k novelizaci zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, když bylo s účinností od 30. 6. 2006 ustanovení § 17 tohoto předpisu doplněno o nový odstavec 3, v němž se stanoví, že odměna stanovená znalci se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny podle zákona odvést. Vyjádřená obava stěžovatelky z možnosti opětovného vzniku obdobné újmy v důsledku nepřiznání odměny včetně DPH tedy není nadále důvodná.

Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby byl na věc aplikován čl. 82 Smlouvy o založení evropského společenství o zákazu zneužívání dominantního postavení, nutno konstatovat, že toto ustanovení řeší zcela odlišnou problematiku, a otázky, která je předmětem ústavní stížnosti, se nedotýká, a to ani okrajově.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.