IV. ÚS 442/04
IV.ÚS 442/04 ze dne 30. 12. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. prosince 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. B. proti postupu Nejvyššího soudu ČR Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 70/2002 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Nc 1043/2004,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 12. 2004, se stěžovatel domáhal ochrany proti postupu obecných soudů ve věci, v níž se domáhá, aby byla Ministerstvu vnitra uložena povinnost vydat mu průkaz totožnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.

Stěžovatel ve svém podání napadal dlouholetou nečinnost orgánů veřejné moci, které se měly dopustit v řízení, v němž se domáhá vydání průkazu totožnosti. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v době podání ústavní stížnosti existoval prostředek k ochraně stěžovatelových základních práv, jejichž ochrany se domáhal. Tímto prostředkem je tzv. žaloba proti nečinnosti, podaná na základě ust. § 79 odst. 1 soudního řádu správního (č. 150/2002 Sb.). Tento procesní prostředek k ochraně svých práv však stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal.

Pokud stěžovatel namítal další pochybení v postupu Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze, jakož i Nejvyššího soudu ČR, čímž mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, pak Ústavní soud připomíná, že žádné řízení neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 31, usn. č. 19, str. 327).

V pojednávaném případě nepochybně existuje prostředek k ochraně stěžovatelem tvrzeného práva na vydání průkazu totožnosti bez zbytečných průtahů, který však nevyčerpal. Přitom z Ústavním soudem vyžádaného Protokolu o provedení důkazů mimo jednání, který byl dne 15. 9. 2004 sepsán Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Nc 1043/2004 vyplývá, že stěžovateli je existence tohoto procesního prostředku známa. K tomu Ústavní soud poznamenává, že je výhradním právem stěžovatele volit procesní prostředky a postupy k ochraně svých práv. Současně to však znamená přijmout důsledky této procesní taktiky.

Protože stížnost není možno věcně projednat z důvodů uvedených shora, neshledal Ústavní soud účelným vyzývat stěžovatele k odstraňování vad jeho návrhu, které spočívaly mj. v absenci právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), chybějící kopii rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatel domáhal (§ 72 odst. 6 cit. zákona), jakož i v absenci ústavněprávní argumentace (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2004 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.