IV. ÚS 441/04
IV.ÚS 441/04 ze dne 17. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 441/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) ing. Z. B., 2) J. V., obou zastoupených JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2004, čj. 10 Co 168/2004-284, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 11. 2003, čj. 7 C 69/96-211, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti rekapitulují průběh desetiletého řízení, ve kterém se jejich právní předchůdce domáhal naturální restituce pozemků p. č. 387 a 388/2 v k. ú. Ž., které žalovaný, Povodí Vltavy, a.s., (právní nástupce po státním podniku Povodí Vltavy) při opravě jezu na řece Úslavě znehodnotil, a žalobci tak způsobil škodu. Ve věci několikrát rozhodl Okresní soud Plzeň-jih, který nakonec ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zasypat vyhloubený odvodňovací kanál vedený středem dotčených pozemků a zakrýt jej ornicí. V ostatních částech výroku rozsudek potvrdil.

Stěžovatelé poukazují na to, že základem sporu bylo posouzení, zda žalovaný provedl na počátku 90. let rekultivaci pozemků a zda je uvedl do původního stavu. Skutečnosti, které se daly snadno ověřit po podání žaloby, bylo v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení nesnadné prokázat v současné době. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že tato okolnost nemůže jít k jejich tíži a mají za to, že obecné soudy pochybily i v tom, když odmítly jejich návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, což způsobilo, že neunesli důkazní břemeno. Stěžovatelé rovněž kritizují posun v právních závěrech Krajského soudu v Plzni, který ze stejného znaleckého posudku ve svém rozhodnutí z prosince 2000 vyvodil, že předmětné pozemky nebyly rekultivovány, zatímco ve svém posledním rozhodnutí dospěl k závěru, že rekultivace provedena byla. Takový posun v rozhodování odvolacího soudu nenasvědčuje jisté míře předvídatelnosti soudního rozhodování a narušuje princip právní jistoty. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů ve výrocích, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na naturální restituci předmětných pozemků, na zaplacení částky 47 860,- Kč a v náhradově nákladových výrocích vůči žalovanému a vůči státu zrušil.

Okresní soud Plzeň-jih ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2005 podepsaném předsedkyní senátu 7 C plně odkázal na důvody vyložené v napadených rozsudcích.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 7 C 69/96, Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatelů, ing. J. B., se žalobou z prosince 1994 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uvést předmětné pozemkové parcely (louku) do původního stavu postupem v návrhu blíže specifikovaným, a zaplatit vyčíslenou finanční náhradu. Po provedeném dokazování Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 7. 6. 2000 a následně i rozsudkem ze dne 21. 11. 2001 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován. Oba tyto rozsudky Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí.

V průběhu následujícího řízení žalobce zemřel a do řízení vstoupili stěžovatelé jako jeho právní nástupci. Okresní soud připustil změnu žaloby, ve které stěžovatelé upřesnili způsob provedení naturální restituce pozemků a požadovali, aby v části odtokového koryta byl odstraněn jíl a nahrazen hlinitopísčitou zeminou s vrstvou ornice, aby byl zasypán otevřený kanál vyhloubený středem obou pozemků, provedena meliorační drenáž, obnovena odtoková strouha podél cesty k řece a vybudován můstek přes strouhu jako vjezd na louku p. č. 387. Dále žádali, aby pozemky byly zbaveny náletových dřevin, včetně jejich kořenových systémů, a provedena biologická rekultivace.

Okresní soud Plzeň-jih doplnil dokazování a ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jak žalobu na provedení naturální restituce (výrok I), tak i žalobu na zaplacení částky 47 860,- Kč (výrok II). Podle odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že biologická rekultivace pozemků byla provedena, čemuž nasvědčuje zejména stavební povolení pro opravu jezu, jež ukládalo žalovanému postupovat podle projektové dokumentace, která zahrnovala i požadavek na rekultivaci pozemků osetím, úpravou, obděláním půdy a hnojením, rozhodnutí Městského úřadu Blovice o dočasném odnětí zemědělské půdy pro opravu jezu, ukládající provedení skrývky ornice a uložení a po ukončení záboru rekultivaci pozemku a vrácení k zemědělskému využití, kolaudační rozhodnutí z roku 1993 konstatující, že investor splnil podmínky územního rozhodnutí a stavebního povolení, faktura z roku 1992 obsahující cenu za rekultivační práce a výpovědi svědků P. a K. Okresní soud vzal za neprokázané tvrzení o změně půdního profilu a o odplavení ornice a na základě výpovědi svědka K. a podpůrně i kolaudačního rozhodnutí a znaleckého posudku usoudil na opak. K požadavku na provedení melioračních drenáží okresní soud poukázal na to, že stěžovatelé nepředložili žádné důkazy o tom, že drenáže na dotčených pozemcích existovaly a že byly stavbou zničeny. Z obsahu dopisu Okresního úřadu Plzeň-jih ze srpna 1992, ve kterém bylo vyjádřeno, že odvodnění údolní nivy drenážními systémy není vhodné a ani nesplňuje svoji funkci, okresní soud uzavřel, že pokud meliorace na pozemku vůbec byly, svoji funkci by stejně nesplnily. V případě odvodňovacího kanálu však přisvědčil tvrzení žalobců, že byl vyhlouben v rozporu s projektovou dokumentací, avšak odkázal na znalecký posudek, podle kterého kanál pozemky nepoškozuje. Okresní soud rovněž uvedl, že požadavku na zpracování nového znaleckého posudku nevyhověl proto, že všechny otázky (vyjma vyčíslení škody) zodpověděl předchozí znalecký posudek, a dále také proto, že z objektivních příčin nebylo možno považovat skutečnosti požadované stěžovateli za zjistitelné. Okresní soud také nepovažoval za potřebné zjišťovat výši škody odpovídající ušlému nájmu, neboť v řízení vyšlo najevo, že původní žalobce pozemky v roce 1996 pronajal, takže nelze mít za to, že je stěžovatelé nemohli užívat. Obdobný závěr učinil i o návrhu na provedení důkazu svědeckými výpověďmi ohledně melioračních drenáží před opravou, když stěžovatelé nevěděli, zda takoví svědci vůbec existují.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobnímu návrhu stěžovatelů vyhověl jen ohledně požadavku na zasypání otevřeného odvodňovacího kanálu, v ostatních částech výrok I. a celý výrok II. potvrdil a rozhodl i o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního a druhého stupně, jakož i náklady řízení placené státem. Krajský soud shrnul, že pro odstup času, několik záplav na pozemcích, ale i proto, že žalobce neměl k dispozici vzorek původní zeminy, nelze ověřit, zda charakter a kvalita zeminy zjištěné sondou v roce 2000 je odlišná od zeminy, která byla na pozemcích před započetím oprav jezu. Sonda v přilehlých pozemcích by podle soudu k ověření této skutečnosti nevedla, protože nelze vycházet z toho, že charakter zeminy je totožný. Navíc původní žalobce uzavřel v roce 1996 nájemní smlouvu o užívání pozemků k zemědělskému obhospodařování, od kterého bylo později upuštěno, takže v současné době jsou pozemky hustě porostlé náletovými dřevinami. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelé neprokázali, že jim vznikla činností žalovaného škoda v souvislosti se znehodnocením pozemků co do kvality zeminy, a tím nemožnosti je obdělávat, ale pouze tím, že na pozemku byl vybudován kanál, který sice pozemky neznehodnocuje, ale byl vybudován v rozporu s projektovou dokumentací bez souhlasu vlastníka pozemku. Krajský soud proto uznal žalobu důvodnou pouze v této části; s ostatními závěry nalézacího soudu vyvozenými ze skutkových zjištění se ztotožnil.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů v rozsahu, jak byla napadena, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Podle relevantních ustanovení článků Listiny, Paktu a Úmluvy, jejich porušení stěžovatelé namítli, má každý právo na to, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje o jeho právech a povinnostech (čl. 14 odst. 1 Paktu), aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), aby se mohl domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud se nejprve věnoval námitce průtahů v řízení, která dle tvrzení stěžovatelů přivodila obtíže při dokazování a v konečném důsledku i jejich důkazní nouzi.

Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny a Ústavní soud při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení požaduje, aby stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Takovým prostředkem je od 1. 7. 2004 institut zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který umožňuje účastníkovi nebo tomu, kdo je stranou řízení, má-li za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. S přihlédnutím k tomu, že v průběhu řízení před Okresním soudem Plzeň - jih a Krajským soudem v Plzni nebyl k dispozici účinný prostředek nápravy umožňující konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman vs. ČR, 2003) a ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích nabylo účinnosti až dva měsíce před skončením řízení před Krajským soudem v Plzni, Ústavní soud shledal v tomto směru ústavní stížnost přípustnou, přestože stěžovatelé tento procesní prostředek nečerpali. Tento závěr však mohl učinit jen ve zcela specifické situaci, a to proto, že šlo o námitku průtahů v již skončené věci.

K problematice průtahů namítaných po skončení soudního řízení se Ústavní soud již dříve vyjádřil v tom smyslu, že pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97 in ÚS, sv. 9, č. 16); jinak by totiž kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci, neboť samotné zrušení pravomocných rozhodnutí by k nápravě průtahů, které již odezněly, nikterak nenapomohlo. V projednávané věci stěžovatelé porušení ústavních hmotných práv nenamítali, k tvrzenému porušení ústavních procesních práv Ústavní soud zaujal následující stanovisko:

Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Co se týče obsahu pojmu spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy s upozorněním, že jej není možno vykládat tak, že se jím garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Právo na spravedlivý proces je, obecně řečeno, především právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní, což se v posuzovaném případě nepochybně stalo. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatelé (a před nimi i jejich právní předchůdce) osobně či prostřednictvím právního zástupce se účastnili jednání soudu, uplatnili svoje námitky, navrhovali důkazy k podpoře svých tvrzení a čerpali opravné prostředky.

Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Z judikatury Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky účastníků řízení, stejně jako důvody, které vedly soud k odmítnutí návrhů stěžovatelů na provedení dalších důkazů. Lze-li z důkazů do té doby provedených bezpečně usoudit o skutkovém stavu, může obecný soud provedení dalších navržených důkazů odmítnout. Toto odmítnutí nepředstavuje porušení č. 36 odst. 1 Listiny (srov. III.ÚS 150/93, ÚS, sv. 2 č. 49).

Ústavní soud neshledal rovněž opodstatněným tvrzené porušení principu právní jistoty, když stěžovatelé poukázali na posun v právních názorech Krajského soudu v Plzni. Legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky lze chápat jako vyjádření maximy, na základě níž se lze spolehnout na to, že nikdo nebude ve své důvěře v platné právo zklamán (srov. IV.ÚS 690/01, ÚS, sv. 29, č. 45). V projednávaném případě však nešlo o svévolný postup krajského soudu, ale o změnu jeho náhledu na hodnocení jednoho z provedených důkazů. Podle příslušných ustanovení o. s. ř. je soud povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132), a v odůvodnění svého rozhodnutí pak uvést jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§ 157). Potvrdil-li tedy Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2004 závěr nalézacího soudu o tom, že rekultivace předmětných pozemků byla provedena, učinil tak na základě doplněného důkazního řízení, kdy vedle znaleckého posudku byly vzaty v úvahu i další listiny (kolaudační rozhodnutí, faktura, atd.) Ve světle těchto dalších důkazů byl původní náhled obecných soudů změněn a odůvodněn, což je postup, který není v rozporu ani s jednoduchým právem, ani s ústavními zárukami.

Ústavní soud považoval za oprávněnou pouze tu námitku stěžovatelů, která se týkala celkové délky řízení. Více než deset let trvající proces nastolil poměrně dlouhý stav právní nejistoty, což signalizuje určitou míru neprůchodnosti práva. Ze soudního spisu Ústavní soud např. zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih po podání žaloby v prosinci 1994 nařídil první ústní jednání až v srpnu 1997, následný referát učinil až v prosinci 1998, zrušovací usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 12. 2000 a ze dne 29. 3. 2002 rozeslal účastníkům řízení po tříměsíční a čtyřměsíční prodlevě. Nepříznivě se projevil i postup okresního soudu při vedení řízení. Okresní soud sice ve věci dvakrát rozhodl (rozsudky ze dne 7. 6. 2000 a ze dne 21. 11. 2001), jeho právní názor byl však v důsledku nedostatečně vedeného důkazního řízení mylný (okresní soud vycházel ze závěru, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován). Tento stav trval až do druhého kasačního usnesení odvolacího soudu vydaného v březnu 2002. Po smrti původního žalobce (dne 2. 2. 2002) bylo řízení od listopadu 2002 do června 2003 přerušeno a následně bylo jednáno se stěžovateli jako účastníky řízení, to však už ve lhůtách, které lze označit za přiměřené. Ústavní soud si je vědom toho, že důležitým hlediskem při posuzování průtahů v řízení je i zkoumání, zda se na nich nepodílel svým chováním i účastník řízení, či zda šlo o věc složitou. V projednávaném případě má za to, že průtahy byly zapříčiněny postupem Okresního soudu Plzeň-jih. Skutečnost, že řízení bylo nakonec završeno nezrušitelnými rozhodnutími, nemůže na tomto závěru ničeho změnit.

Porušení ústavního procesního práva stěžovatelů na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), Ústavní soud výslovně prohlašuje. Při neexistenci důvodů pro kasaci stěžovaných rozhodnutí, dále vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno, a též proto, že by vyslovením tohoto závěru v enunciátu nálezu Ústavní soud vykročil z rozsahu stížnostního žádání, nemůže být toto porušení uvedeno v nálezovém výroku. Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho závěr o porušení práv stěžovatelů není pouhou akademickou konstatací. Byť se tímto závěrem postup obecných soudů nenapraví, může mít pro stěžovatele právní význam; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru (podobně viz nález IV.ÚS 628/03 ze dne 14. 9. 2004, dostupný na www.usoud.cz).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. května 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.