IV. ÚS 44/04
IV.ÚS 44/04 ze dne 26. 8. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 44/04







Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti obchodní společnosti S. spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. K. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, čj. 32 Odo 639/2003-213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, čj. 12 Cmo 113/2002-177, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka spatřuje pochybení dovolacího soudu v nesprávném zhodnocení podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a poukazuje na to, že nalézací soud ve věci samé rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 10. 5. 2002, čj. 34 Cm 23/99-67 tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) žalovanou částku 388 300,- Kč s příslušenstvím, tento rozsudek však Vrchní soud v Praze zrušil a nalézací soud - vázán právním názorem odvolacího soudu - rozhodl znovu tak, že své původní rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání nesprávně, a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2004 podepsaném předsedou senátu 32 Odo uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dána pouze tehdy, rozhodl-li soud prvního stupně jinak než ve svém předchozím rozhodnutí ve věci samé proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil . Právní názor odvolacího soudu přitom musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, tj. mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem (názorem na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být vyložen) odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (např. závěry formulované a odůvodněné v usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod č. 16, a další). Nejvyšší soud ČR uzavřel, že v předmětné věci předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. neshledal a poukázal na to, že ani samotná stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný "závazný právní názor" nekonkretizovala.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 34 Cm 23/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynula následující, pro ústavně právní přezkum relevantní, zjištění:

* žalobou ze dne 11. 11. 1997 se stěžovatelka domáhala po M. K. soukromém podnikateli, podnikajícím pod obchodním jménem MKM K. zaplacení 388 330,- Kč s příslušenstvím z titulu dluhu z kupní smlouvy, * po provedeném dokazování Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 5. 2002, čj. 34 Cm 23/99-67, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce 388 300,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1997 do zaplacení, * k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2001, čj. 12 Cmo 102/2001-93, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, neboť nalézacím soudem přijaté závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Vrchní soud v Praze vytkl Krajskému soudu v Hradci Králové nedostatky v dokazování, poukázal na některé závěry nalézacího soudu, které z dosud provedeného dokazování nevyplývaly a zavázal nalézací soud provedením konkrétních listinných důkazů a následným hodnocením všech provedených důkazů v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., * Krajský soud v Hradci Králové doplnil dokazování a po vyhodnocení všech důkazů provedených v řízení rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, čj. 34 Cm 23/99-145, žalobu stěžovatelky zamítl se závěrem, že stěžovatelka neprokázala platné uzavření kupní smlouvy a v důsledku toho žalovanému nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu, * k odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2002, čj. 12 Cmo 113/2002-177, napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil, * stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., * Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, konkrétně přípustnost dovolání podle stěžovatelkou namítaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jakož i z jeho ustálené judikatury je zřejmé, že rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že předpokladem přípustnosti dovolání podle shora citovaného ustanovení o.s.ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je i to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Nezávislé soudní rozhodování je tedy vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že nalézací soud je povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu je jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právním názorem soudu je podle dovolacího soudu odkazujícího na závěry formulované a odůvodněné v soudním rozhodnutí uveřejněném v Bulletinu (viz shora) názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu tam, kde takový vliv z odlišný rozsudek nalézacího soudu není, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle shora citovaného ustanovení o.s.ř. V souladu s těmito závěry postupoval Nejvyšší soud ČR i při posuzování přípustnosti stěžovatelčina dovolání.

Ústavní soud připomíná, že výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí Nejvyššího soudu ČR. Zásah Ústavního soudu by byl dán jen ve výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelčině věci nedošlo. Uložil-li Vrchní soud v Praze ve zrušujícím usnesení Krajskému soudu v Hradci Králové provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování a zavázal-li jej k provedení řádného dokazování v souladu se zákonem (§ 132 o.s.ř.), aniž zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu posouzení věci, nepovažoval dovolací soud tyto pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, za právní názor, kterým by byl Krajský soud v Hradci Králové při posuzování věci samé jakkoliv omezen, když navíc po následném provedení dalších důkazů došlo ke změně skutkového stavu a po vyhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti ke změně právních závěrů nalézacího soudu. Ústavní soud má tedy za to, že posouzení věci dovolacím soudem nevykazuje žádné znaky extrémnosti, naopak považuje jej za zcela souladný s ústavními procesními principy. Ústavní soud dále ověřil, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve stěžovatelčině věci v souladu s příslušnými ustanovením občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a že svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil. Ústavní soud tak nemá prostor pro závěr, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele. Z tohoto pohledu se zjevně nepřípadná jeví i námitka stěžovatelky porušením čl. 96 Ústavy ČR, podle kterého mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, mimo ústní jednání, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.