IV. ÚS 438/04
IV.ÚS 438/04 ze dne 8. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 438/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. P. O., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2004, čj. 5 Afs 37/2003-73, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, čj. 28 Ca 709/2002-41, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 8. 2002, čj. 6404/02-110, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slaném ze dne 22. 3. 2002, čj. 17085/02/031920/1824, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí a věc vrátil Finančnímu úřadu ve Slaném k dalšímu řízení, neboť je hluboce přesvědčen, že ze strany orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho práv zaručených článkem 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených kopií rozhodnutí, která stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:

Na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku postoupila B. Š. stěžovateli a jeho bratru pohledávku vůči Pozemkovému fondu ČR spočívající v nároku na vydání náhradního pozemku p. č. 1623/1 LV č. 3640 v kat. území S. dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel posléze svoji ideální polovinu pozemku prodal a příjem z prodeje nepřiznal ke zdanění s odůvodněním, že se jedná o příjem osvobozený od daně z příjmu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Jelikož Finanční úřad ve Slaném byl názoru, že stěžovatel nesplnil podmínky výše citovaného zákona, vydal dodatečný platební výměr čj. 17085/02/031920/1824 o dani ve výši 105.608,- Kč. Finanční ředitelství v Praze odvolání stěžovatele rozhodnutím čj. 6404/02-110 zamítlo pro nesplnění podmínek pro osvobození od daně a Městský soud v Praze rozsudkem čj. 28 Ca 709/2002-41 správní žalobu stěžovatele taktéž zamítl. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel nabyl nárok na vydání náhradních pozemků z titulu smlouvy o postoupení pohledávky nikoli jako oprávněná osoba podle zákona o půdě, a tak nelze jeho příjem z prodeje náhradního pozemku považovat za osvobozený od daně podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. Nejvyšší soud v rozsudku čj. 5 Afs 37/2003-73 zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti pro nedůvodnost zdůvodnil tak, že stěžovatel pozemek nenabyl na základě restitučního nároku, ale z pouhého odvozeného titulu, přičemž z koncepce ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů je zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně z příjmů pouze osobám postiženým a nikoli osobám dalším.

V podrobnostech stěžovatel uvádí, že orgány veřejné moci interpretovaly ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů ústavně nekonformním způsobem, což dokládá odkazem na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 487/2000, I. 22/99 a IV. ÚS 666/02. Jestliže orgán veřejné moci extenzivním výkladem v rámci vyplňování mezer v předpisech veřejnoprávního charakteru rozhodne o povinnostech subjektu k jeho tíži, může tak činit pouze tehdy, pokud všechny interpretační metody vedou k nepochybnému závěru o smyslu a rozsahu předmětné právní normy. Rovněž je třeba mít na zřeteli, že státní orgány mohou činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje, a tedy v případě pochybností při ukládání daní postupovat mírněji (in dubio pro mitius). Dle názoru stěžovatele z ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů nevyplývá pro tento typ osvobození od daně jakékoli jiné omezení než to, že se musí jednat o příjmy z prodeje nemovitostí vydaných podle zvláštních předpisů, mezi než se řadí i zákon o půdě. Argumentace uvedená v napadených rozhodnutích by vedla k tomu, že v případě směny nároků dvou restituentů by tito pozbyli výhodu osvobození od daně z příjmů.

Ústavní soud zvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, že vzhledem k tomu, že není součástí soustavy obecný soudů, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, mu nepřísluší vykládat "jednoduché" právo, nedojde-li zároveň takovou interpretací k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů tak, jak jej provedly orgány finanční správy a správní soudy. Všechny uvedené orgány se s námitkami stěžovatele zabývaly a pečlivě zdůvodnily své stanovisko, z čehož je patrno, že stěžovatel hledá přezkum v další instanci, jíž však Ústavní soud není, jak již uvedl výše.

K poznání právní normy právní věda i praxe využívá vícero výkladových metod. I když nelze stanovit obecně platnou hierarchii takových metod, jazykový výklad, kterého se stěžovatel dovolává, slouží jako prvotní způsob přiblížení se k právní normě; jeho aplikací nemusí být vždy proces interpretace vyčerpán. Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 21/96 potvrdil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; současně se rozhodnutí soudu musí zakládat na racionální argumentaci. Ve stěžovatelově případě se Nejvyšší správní soud nespokojil pouze s jazykovým výkladem, ale opřel se také o výklad systematický zohledňující zařazení ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě v kontextu celého zákona, současně však nemohl pominout metodu teleologického výkladu, která se ptá po úmyslu zákonodárce při přijímání té které normy. Právo slouží jako nástroj regulace společenských vztahů, tedy každý právní předpis je přijímán s úmyslem určitým způsobem tyto vztahy utvářet; každý právní předpis má určité "teleologické pozadí". Metoda teleologického výkladu, kterou Ústavní soud běžně používá (srov. např. nález Pl. ÚS 31/03), neznamená zkoumání vnitřních psychických pohnutek konkrétní osoby vydávající právní předpis, ale pátrá po cíli a s ohledem na něj pak v něm obsaženou právní normu vykládá tak, aby směřovala k dosažení takového cíle.

Pouhé použití jazykového výkladu, který je v ústavní stížnosti nabízen, nedostačuje. Smysl ustanovení, o jehož výklad stěžovatel vede spor, spočívá v umožnění jakési další kompenzace osobám, které v minulosti utrpěly křivdu protiprávním odebráním majetku. Zákonodárce ustanovením § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů zamýšlel poskytnout výhodu spočívající ve zproštění daňové povinnosti, která by jinak dopadla na osoby oprávněné z restitučních předpisů, jestliže by vlastnictví k takto nabytému majetku dále převáděly. Výjimka zakotvená v zákoně o daních příjmů má zacíleno především na restituenty ve vztahu k jejich restituovanému majetku, nikoli na restituovaný majetek jako takový bez ohledu na nabyvatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vůči předmětnému pozemku nebyl osobou, jíž se v minulosti děla křivda, avšak do postavení oprávněné osoby vstoupil smlouvou o postoupení pohledávky, nelze jeho příjem z převodu vlastnického práva k ideální polovině restituovaného majetku pokládat za osvobozený od daně z příjmu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.

Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění usnesení IV. ÚS 439/04, v němž byla řešena stěžovatelova věc identické právní podstaty a Ústavní soud upozornil, že výklad podávaný stěžovatelem nese rysy formalismu, je v rozporu s obecnou spravedlností a obecné principy, kterých se stěžovatel dovolává, se mohou uplatňovat jen v rámci usilování o spravedlivé řešení věci.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. února 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.