IV. ÚS 435/17
IV.ÚS 435/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Oskara Plaschky, zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1094/4, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 7. 2015 č. j. 9 C 299/2014-113 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2015 č. j. 15 Co 353/2015-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech určil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 50 000,- Kč; do zbývajících 250 000,- Kč žalobu zamítl. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl u žalovaného zaměstnán jako řidič nákladního vozidla, přičemž dne 5. 1. 2012 byl pracovní poměr skončen okamžitým zrušením pracovního poměru stěžovatelem. Žalovaný vystavil dne 29. 1. 2012 stěžovateli zápočtový list, ve kterém uvedl nesprávný důvod skončení pracovního poměru, tj. že pracovní poměr byl ukončen výpovědí ze strany zaměstnavatele. V důsledku toho měla stěžovateli vzniknout řada komplikací. Stěžovatel se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, jeho žaloba byla zamítnuta. Následně žalovaného dvakrát vyzval k opravě zápočtového listu, k čemuž žalovaný nepřikročil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice nebylo prokázáno listinnými důkazy a výpovědí svědka, že by stěžovatel v důsledku nesprávného údaje o skončení pracovního poměru nebyl zaměstnán, ale osobnostní právo stěžovatele bylo dotčeno vystavením zápočtového listu s nesprávným údajem.

Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 50 000,- Kč zamítl; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal, že újma, která neoprávněným zásahem žalovaného stěžovateli vznikla, nebyla takové intenzity, jak bylo tvrzeno v žalobě, tj. že by i přes aktivní snahu stěžovatele byl potenciálními zaměstnavateli odmítán právě pro nesprávný údaj uvedený v zápočtovém listu. Zároveň poukázal na to, že stěžovatel nevyužil možnost podle § 315 zákoníku práce, tj. opravy zápočtového listu cestou žaloby. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel omluvu nepožadoval a vzhledem k tomu, že neoprávněný zásah žalovaného nebyl takové intenzity, aby založil důvodnost náhrady nemajetkové újmy v penězích, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nesprávně uvedl důvod skončení pracovního poměru, ocitl se v tíživé ekonomické situaci, která měla zásadní vliv na jeho důstojnost. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neoprávněný zásah žalovaného nebyl takové intenzity, aby byla jeho důstojnost ve značné míře snížena. Závěr odvolacího soudu o neusnesení důkazního břemene je nepřiměřeně přísný, zvláště když stěžovatel prokázal, že byl po dobu jednoho a půl roku nemajetný, neměl jiný zdroj příjmů, ani nárok na podporu v nezaměstnanosti. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mohl odvrátit nepříznivý dopad jednání žalovaného využitím možnosti soudní ochrany podle § 315 zákoníku práce, neboť v době tříměsíční lhůty stanovené tímto ustanovením, probíhalo řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Soud rozhodující o povinnosti opravit údaj by tak mohl toto řízení přerušit do doby rozhodnutí o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že judikatura dovolacího soudu vztahující se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění se týká typově odlišných případů, které nelze aplikovat na jeho případ. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1586/09.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry zejména odvolacího a dovolacího soudu o tom, že újma, která mu neoprávněným zásahem žalovaného vznikla, nebyla takové intenzity, aby byla ve značné míře snížena jeho důstojnost či vážnost ve společnosti ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Zejména odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a své závěry srozumitelně objasnil. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, se kterým stěžovatel v odůvodnění stížnosti také polemizuje (a je uvedeno i v plné moci). Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné, srozumitelně a odpovídajícím způsobem se vypořádává s námitkami stěžovatele, také poukazuje na relevantní judikaturu k problematice. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 není případný, neboť se týká skutkově i právně zcela odlišné věci.

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.