IV. ÚS 432/17
IV.ÚS 432/17 ze dne 16. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Jaromírem Jirsou ve věci návrhu společnosti MIPL, spol. s r. o., se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 456/9, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 1 VSOL 543/2016-B-339, KSBR 24 INS 4979/2008, a o návrhu na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Navrhovatelka svým podáním brojí proti rozhodnutí, jímž měla být zkrácena v právech zakotvených v čl. 2 odst. 2, v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod tím, že Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením nevyloučil soudkyni Krajského soudu v Brně z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. KSBR 24 INS 4979/2008. Současně podala navrhovatelka i návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se zabýval nejprve naplněním formálních náležitostí návrhu. Podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona nebo jeho části, jestliže jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou-li podle navrhovatele v rozporu s ústavním zákonem. Ústavní stížnost je oprávněn podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho základní právo či svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu); přitom je nezbytné, aby navrhovatel byl právně zastoupen (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud navrhovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení odstranila vady podání; současně byla poučena, že neodstraní-li vady podání ve lhůtě, bude její návrh odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Dne 2. března 2017 byl Ústavnímu soudu doručen přípis označený jako odstranění vad podání a částečné zpětvzetí. Navrhovatelka, již právně zastoupena, "vzala zpět" svůj návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Návrh na zrušení části zákona je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že uplatněním napadené normy nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Navrhovatelka se však domáhala zrušení části právního předpisu, který v řízení před Vrchním soudem v Olomouci nebyl a ani nemohl být uplatněn, neboť jde o procesní předpis upravující výhradně řízení před Ústavním soudem. Navrhovatelce tedy nesvědčí dobrodiní § 74 zákona o Ústavním soudu, podle něhož by se stala osobou oprávněnou podat návrh podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Příslušné řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů (§ 64 - § 71 zákona o Ústavním soudu) nadto ani neobsahuje ustanovení o zpětvzetí návrhu. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako podaný zjevně neoprávněnou osobou.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci; v tom rámci zejména obecné justice (viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury platí, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04).

Rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. Napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možné považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť stěžovatelce přísluší v průběhu řízení celá řada dalších procesních nástrojů (např. žaloba pro zmatečnost).

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2017

Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.