IV. ÚS 432/04
IV.ÚS 432/04 ze dne 2. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 432/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.10.2004, čj. 2 Cmo 152/2004-117, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a s návrhem na vyslovení naléhavosti věci, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14.12.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.10.2003, sp.zn. 37 Cm 170/2001, neboť tímto rozhodnutím mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu vyplývající z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z předmětného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 37 Cm 170/2001 zjistil, že tento soud rozhodl rozsudkem čj. 37 Cm 170/2001-84 v obchodní věci žalobce JUDr. R. K., správce konkurzní podstaty společnosti TRIAL spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Opatovicích nad Labem, proti žalovanému (nyní ústavní stěžovatel), zastoupenému JUDr. M. S., jako obecným zmocněncem tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 320.000,- Kč spolu s úroky z prodlení, náklady řízení a soudní poplatek.

Rozsudek byl doručován obecnému zmocněnci na jeho adresu H. Protože adresát nebyl při doručování zastižen, byla zásilka uložena a uložení bylo adresátovi dne 10.12.2003 oznámeno. Adresát zásilku v úložné době nevyzvedl, byla proto dne 29.12.2003 odeslána zpět Krajskému soudu v Hradci Králové. Dne 19.1.2004 byl rozsudek přímo doručen substitutovi nového právního zástupce stěžovatele JUDr. V. K., advokátnímu koncipientu Mgr. J. Z. Právní zástupce stěžovatele posléze napadl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové odvoláním, které podal k poštovní přepravě 2.2.2004.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 26.10.2004, čj. 2 Cmo 152/2004-117, odvolání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem.

Uvedené usnesení Vrchního soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že rozsudek soudu I. stupně nebyl řádně doručen, neboť jeho obecný zmocněnec JUDr. M. S. byl v době doručování rozsudku ve vazbě a v místě doručování se nezdržoval. Doručení rozsudku tedy bylo stiženo vadou a rozsudek nemohl nabýt právní moci. Odvolání podané právním zástupcem stěžovatele JUDr. V. K. nelze podle stěžovatele považovat za opožděné a jeho neprojednáním Vrchní soud v Praze zasáhl do ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na to, že stěžovatel má důvodnou obavu ze zahájení exekučního řízení, požadoval, aby Ústavní soud jeho stížnost projednal přednostně. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 19.1.2005 uvedl, že stěžovatel ve stížnosti zcela pominul fikci doručení, založenou § 46 odst. 4 a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Skutečnost, že se adresát v místě doručení v rozhodné době nezdržoval, nebyla zjištěna. Žalovaný ji neuvedl ani v odvolacím řízení, tvrdí a dokládá ji až v ústavní stížnosti.

Ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle ust. § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. dovoluje napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. V posuzovaném případě odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele podle § 218a o.s.ř. s poukazem na to, že bylo podáno opožděně. Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové se přitom podává, že odvolací soud ani soud nalézací nikterak nezjišťovaly, zda se obecný zmocněnec stěžovatele, kterému byl doručován rozsudek nalézacího soudu, zdržoval v místě bydliště; soud odvolací spokojil se s konstatováním, že pošta vrátila zásilku jako nevyžádanou. Tato skutečnost je také stěžovatelem uváděna jako důvod ústavní stížnosti. Podle názoru Ústavního soudu je v posuzovaném případě přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o.s.ř.; důvodem zmatečnosti je stěžovatelem tvrzený nesprávný postup odvolacího soudu, kterým byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.). Ostatně i stěžovatel sám uvádí v podání nazvaném "Vyjádření žalovaného k usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 2 Cmo 152/2004-117 ze dne 26.10.2004 - zásadní nesouhlas" (č.l. 124 spisu nalézacího soudu), že podává žalobu pro zmatečnost; k výzvě Ústavního soudu sdělila advokátní kancelář právního zástupce stěžovatele, že tato žaloba byla proti ústavní stížností napadenému usnesením Vrchního soudu v Praze skutečně podána (a to spolu s návrhem na nařízení odkladu vykonatelnosti tohoto usnesení); Krajský soud v Hradci Králové vede řízení o ní pod sp. zn. 42 Cm 133/2004.

Stěžovatel tedy dosud čerpá procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); ústavní stížnost je předčasná a jako taková nepřípustná. Věcný přezkum naříkaného rozhodnutí Ústavním soudem je vyloučen, neboť by jím Ústavní soud nahrazoval řízení, v němž budou obecné soudy povinny relevantnost námitek stěžovatele ve své vlastní jurisdikci posoudit.

Stěžovateli lze dát za pravdu v tom směru, že postup odvolacího soudu v posuzované věci byl rozporný s existující judikaturou Ústavního soudu (ale i judikaturou soudů obecných a též procesualistickou doktrínou); náprava však může být dosažena již v řízení o žalobě pro zmatečnost. Pokud by po skončení tohoto řízení stěžovatel měl za to, že v něm bylo postupováno protiústavně, nic mu nebude bránit v podání již přípustné ústavní stížnosti.

Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že i soud I. stupně zřejmě považoval odvolání za včas podané, když je neodmítl podle § 208 odst. 1 o.s.ř., ale postoupil Vrchnímu soudu v Praze k věcnému vyřízení. Právní zástupce stěžovatele se proto mohl, na základě principu důvěry ve správnost soudních postupů, důvodně domnívat, že doručení obecnému zmocněnci nepovažuje soud za završené splněním fikce doručení.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítl.

Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2005 JUDr. Miloslav Výborný, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.