IV. ÚS 431/04
IV.ÚS 431/04 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. 1. 2006 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele G.P., zastoupeného advokátkou JUDr. O.U., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :



I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, jímž byl z důvodu neodstranění vad podání odmítnut jeho návrh na obnovu dědického řízení, vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 39/96. Stěžovatel dále požadoval zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V telefaxovém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2004, pak stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti výše uvedeným rozhodnutím. Dle § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu je třeba podání učiněné telefaxem a obsahující návrh ve věci samé doplnit nejpozději do tří dnů předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. S ohledem na skutečnost, že originál telefaxového podání ze dne 15. 12. 2004 byl stěžovatelem předán k poštovní přepravě až dne 20. 12. 2004, tedy po uplynutí zákonné lhůty, Ústavní soud k podání učiněnému telefaxem nepřihlížel.

Ústavní soud následně zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda je přípustná a zda splňuje formální a obsahové náležitost stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla zčásti podána opožděně a zčásti je nepřípustná. V souladu s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním opravném prostředku, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V tomto případě bylo takovým rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, jež bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2004; posledním dnem k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy bylo úterý 14. 12. 2004. V petitu ústavní stížnosti, jíž Ústavní soud obdržel dne 13. 12. 2004, nebylo předmětné usnesení Nejvyššího soudu napadeno a rovněž z označení účastníků řízení v záhlaví ústavní stížnosti vyplývalo, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím soudů prvých dvou stupňů. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, bylo napadeno až přípisem předaným k poštovní přepravě dne 20. 12. 2004, tedy po uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Za situace, kdy stěžovatel svou ústavní stížností platně napadl pouze rozhodnutí okresního a krajského soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu, stvrzující správnost napadených rozhodnutí, zůstává nedotčeno, nutno ve vztahu k rozhodnutím soudů prvých dvou stupňů považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.).




Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, a usnesení okresního soudu ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006

Michaela Židlická soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.